Tak jsem slyšela, že nám nefungoval blog... A také jsem slyšela, že na jiné doméně se lépe pracuje. Takže prosím, Kaisu už tu nehledejte, zkuste spíše odkaz dole. Nebo pokud máte náladu, tak blog tak trochu o ničem ještě níže. Protože tady už to fungovat nejspíše nebude... Ne nejspíše, určitě nebude.

http://kaisa-fireflie.blogspot.cz/

http://lempi-lumi.blog.cz/

Březen 2013

Rozcestník - drabble

28. března 2013 v 22:19 | Kaisa |  Rozcestníky


Les

20. března 2013 v 17:30 | Kaisa |  Poezie

Lesem kráčím tiše,
nebezpečí stále blíže.
Nosím v srdci smutek,
a stromy zármutek.

Strach ochromí tělo mé,
a stromy mne zvou mezi své,
toužím cítit volnost,
a stromy láskyplnost.

Nechci býti obětí,
lidské touhy pánem být,
kdyby stromy dokázaly žít,
cítila bych dojetí.

Snily by o životě,
žádné lidské robotě,
chtěly by v lese stát,
a lidí se nebát.

To jsou však jen sny,
neproběhlé dny,
mám právo na život krásný,
a štěstí, chvíle bez bázní.

Stromy na život právo nemají,
a vlastí svobodu neznají,
všichni v záchranu doufáme,
při tom jen nečinně koukáme.

Zdalipak pomoci se dá?
A za co, každý se ptá,
oni nám zdarma život dali,
a my jim svobodu navždy vzali.

Válka

20. března 2013 v 17:25 | Kaisa |  Poezie


My bojíme se války, my nechceme kráčet dál,
netoužíme spatřit frontu, sen iluzi by nám vzal,
pro kráčíme tu jak ovce na popravu,
snad aby Vaše veličenstvo mělo zábavu?

Pošlete si svého syna k nám na frontu, do války,
ztratí naivitu dětství, malé mu budou zlaté sandálky,
nepřežije možná ani den, ani hodinu, ani minutu,
a pak uvidíte, že nejen prostá žena slzy roní tu.

Ale jste jak krtek v hlíně zahrabaný, před světem
takovým, jaký je. A vykládáte vašim dětem,
o princezně, o vojácích, o moci, co do svých spárů uchopí,
ale už jim neřeknete cenu, ten žal, co poddané utopí.

Jezera krve, hordy starých uniforem na spálené louce,
kde jeden čas sedávali milenci, sladká slůvka řkouce,
jenže vy neměl jste je rád, ta panna byla příliš krásná,
proto potkala je odporná a chladnokrevná smrt spásná.

Ale my si nestěžujeme, my stále pod vaší vlajkou bojovat jdeme,
veselých, cynických slov plné rty, i když stejně do jednoho pojdeme…

Ledové bariéry

20. března 2013 v 17:22 | Kaisa |  Poezie

Proč když v duši panuje mír,
tak stejně na svět ponuře se dívám,
proč v očích cítím slziček vír,
ale stejně si posmutněle zpívám?

Hrana sebeovládání bortí se,
jako domeček z jemného kvítí,
a já tvářím se stále až přílišně mdle,
jako když slunce pro mě dávno nesvítí.

Odcházejí, přicházejí, tvoří rány hluboké,
neví, co ve mně to vyvolává, jen konají,
jak ty emoce jsou šíleně divoké,
ale oni nikdy nepoznají.

Prosím, nechoďte ke mně blíž,
já nechci cítit lidi po svém boku,
vždyť stavím si proti vám skrýš,
tak nechte mě žít pod palbou broků.

Já zvládnu to, mohu doufat,
vždyť zvládla jsem života rány, facky,
jen nechte mě samotnou si zoufat,

neházejte mi pod nohy klacky…

Naivita

20. března 2013 v 17:17 | Kaisa |  Poezie

Čo keď ho naozaj milujem?
Prečo svoje city pred svetom izolujem?
Prečo ten šialený chlapec zostal mi v hlave?
Prečo už sa to nepodobá zábave?

Odíď rýchlo z môjho vedomia,
uhleči tiaži môjho svedomia,
pozerať na teba sa nemôžem,
ale zo srdca ťa neumažem.

Nechcem ťa poznať, už nikdy nechcem vidieť,
ale nedokážem ťa nenávidieť,
prečo všetko sa splieta ako pavučiny,
to sú len a len bludné končiny.

Čo hrať, že ťa trebárs nepoznám?
Možno ťa raz nerozoznám?
Som vážne taká naivná?

Že pomôže mi táto báseň bezslovná?

Útržky

20. března 2013 v 17:12 | Kaisa |  Poezie

PS: Logicky na sebe nenavazují, nikdy nebylo za jejich cíl vytvořit umělecké dílo, jen... se zjevily.

Ledová princezna před světem srdce skrývá,
zesnulý její bratr ze shora smutně se dívá,
přinesl šanci s očima hořké čokolády,
mohou být ledové city rozehřáty?

Zvonil, zvonil umíráček,
zpíval o mrtvolném stavu,
jak chudáček mrzáček,
spadl na hlavu!

Utíkej, králi, utíkej,
zrada krátké nohy má,
do pastí lidu se navlíkej,
kde je pověstná hrdost tvá?

Šlechtici, páni moji všemocní,
kam ten bílý kůň tak spěchá?
Proč v našem státě onemocní,
i ta naivní krásná útěcha?

Opovaž se, jediný krok a smrt tě dostihne,
temnota svá chapadla pevně rozvine,
chytne tě a nepustí, ty malý červe,
lebku, kosti rozdrtí, kůži z tebe serve.

Když plní se sny a hvězdy údajně padají,
plíží se postava zeleným hájem potají,
chce vědět kolik z toho je jen zvěstí,
chce svojí dávku neředěného štěstí!

Utíkej, utíkej, pravda se blíží,
Realita srdce ti tíží,
"já už nemohu běžet dál,
Vždy on mi poslední dech vzal…"

Nelíbila se ti tato poetická tvorba?
Zarazila se nad ní tvoje krvetvorba?
Pak nezbývá ti nic moc a nic více,
než splasknouti nespokojené líce...

Hleď vpřed, do očí modrých,
hleď dál za slupky vidění,
zapomeň na tu směs slov bodných,
nevracej se do dětského mámení.

Koukám přes sklo, sníh na zemi se válí,
mráz štípe děti do tváří, vše umírá, hyne,
představa kůže zmrzlé, modrých rtů, mě pálí,
jak jen ten život chladně plyne…

Krásné je milovat,
dokonalé ctít,
nečestné je slibovat,
jednoduché pít...

Máte-li chuť mne za mé názory sníst, tak mi věřte,
nebo třeba ne, tisíckrát si to klidně ověřte,
že ze mě dostanete po právu,
jen orgánů a krve otravu!

Možné je nic,
možné je všechno,
nic je rub,
všechno je líc.

Z měsíční záře utkaná,
lidskými neřestmi svázaná,
ze štěstí slunce stvořený,
k záhubě láskou zrozený...

Nevnímej upírů mámení,
Naslouchej volání krve,
Z duše tvoje síla pramení,

Jsi malé dítě teprve…

Adresát neznámý

20. března 2013 v 16:58 | Kaisa |  Poezie

Noc tíživá jak samet černý,
chudý sirotek v krčí se v koutě,
po nábřeží prochází se muž nevěrný,
na všechny temná noc dopadá, podle smutku soudě.

Té noci v pokojíku dívka se krčí,
před sebou pergamen v ruce brk,
píše smutný dopis, do obálky ho strčí,
bohužel nedojde, na to by dala krk.

Proč jen ho nemůže pustit z hlavy?
Ačkoliv by si to přála,
její srdce na odpor se staví,
a ta špetka naděje ji hřála.

Oknem chladný vítr pronikl,
ostrý chlad ji ochromil,
svíce plamýnek zanikl,
dívku čas dohonil.

Bosá z domu vyběhla,
v ruce dopis smutný,
ulici přeběhla,
bohužel věděla, že je nutný.

Všichni věděli, že jí omámí,
adresát neznámý...

Přátelství

20. března 2013 v 16:55 | Kaisa |  Poezie

Dívám se na tebe,
U srdce mne zebe,
Již nechceš po mém boku stát
A mojí osobu tak dobře znát

Bolí ta obrovská ztráta,
Cítím se jako kaluž bláta.
Bez tebe nejsem nikdo, nic,
Životu již nastavuji líc.

Čekám života další ránu,
A vím, že ji zvládnu.
Nic horší nemůže být,
Než o tvém přátelství jen snít.

Chci znovu slyšet tvůj smích,
I když bude to stát hřích.
Chci znovu přítelem býti,
A tebe jako oporu míti.

Náhle se otáčíš,
Veselé oči protáčíš.
Snad chceš abych přišla blíž,
A snížila se ještě níž?

Ty však úsměv na tváři máš,
A mým očím se nezdáš.
Vypouštíš z úst omluvná slova,
A já cítím se šťastná znova.

Dokážu ti vše odpustit,
Ale nesmíš mne vícero opustit.
Když přítel odešel,
Můj duch jako by pošel.

Nyní jsi zpět,
A já veselá jako květ,
Vtipům tvým se směji,
A na tvoji osobu jen pěji.

Přátelství pravé vydrží,
A když tě přítel nedrží,
Zkus se na svět dívat z druhé stránky,
A nedávat všem jen špatné známky.

Temný anděl

20. března 2013 v 16:53 | Kaisa |  Poezie

Temnota černá, krev čeká,
splatí-li krví temnou daň,
anděl pod šlahouny se vzteká,
již nepřipomíná raněnou laň.

Krev stéká, kůže se trhá,
všichni jenom stojí,
a mocná temnota v anděla se vrhá,
a o ní se nikdo nebojí.

Budou všichni stále stát?
To nikdo nepomůže?
Má se o svůj život ona bát?
Vždyť samotinká nic nezmůže...