Tak jsem slyšela, že nám nefungoval blog... A také jsem slyšela, že na jiné doméně se lépe pracuje. Takže prosím, Kaisu už tu nehledejte, zkuste spíše odkaz dole. Nebo pokud máte náladu, tak blog tak trochu o ničem ještě níže. Protože tady už to fungovat nejspíše nebude... Ne nejspíše, určitě nebude.

http://kaisa-fireflie.blogspot.cz/

http://lempi-lumi.blog.cz/

Duben 2013

Možná někdy příště

30. dubna 2013 v 21:36 | Kaisa |  Drabble
Za poslední měsíc jsem se překonala ve spoustě ohledech, když se to tak vezme, poprvé za svůj život jsem něco dotáhla do… konce, když se to tak vezme, teoretického konce. Napsala jsem snad nejvíc slov za měsíc za svůj život a na rovinu si musím přiznat, že moc plodný člověk v tomhle ohledu nejsem. Také krátké rozsahy, to je něco šíleného, nenávidím to den ode dne víc a víc, protože já když začnu, neumím skončit, nikdy. Na druhou stranu relativně příjemná zkušenost, prakticky každopádně, ale teoreticky je to trochu horší. Nemohu si ale stěžovat.
Zváženo a sečteno… Možná někdy příště.


Poeticky nepoetický nevlastenec

29. dubna 2013 v 20:31 | Kaisa |  Drabble
Smutný osud mne, nepoeticky poetického Čecháčka, jehož vztah k rodné zemi chabne a chabne, ale což o to, ne že by tahle země byla kdovíjak špatná, ale jsem i hezčí, tedy… Pro mě určitě. Například takové Finsko, Kanada, Rusko… Jo, jsem na seveřany a blond lidičky, takže tohle se také nedá brát zrovna objektivně.
Jenže anglicky mluvím… No mluvím, to je řečeno hodně s nadsázkou, dosti bídně a vidina toho, jak se stěhuji kamsi za hranice chápání mých rodičů, se mi nezdá, hlavně kvůli psaní… Američani mi české fantasy nevydají.
A tak asi zkejsnu tady, na rodné hroudě, ale… píšu.


Rovnice

28. dubna 2013 v 20:16 | Kaisa |  Drabble
Ty její oblé tvary, dokonale propracované tělo přiváděli myšlení všech do naprosto jiné dimenze, naprosto někam jinam. Byla čest na ni hledět, ta uhlově černá jen dávala vyniknout jinak nepodstatnému pozadí, tomu, co jí dělalo tak zajímavou, neotřelou a jinou…
Nikdo si nemohl stěžovat, že by trpěla nadváhou, že by měla jedinou chybičku, protože to ona neměla. Ona byla krásná, nádherná, perfektní, bezchybná… Tolik synonym a nic ji nedokáže přesně vyjádřit. Poněkud malá, ale i tak se nedala přehlédnout, vyhledávali ji, zvažovali…
Ono se taky nedalo co divit, v té rovnici plné čísel byla krásná neznámá jak pěst na oko.


Had, růže, krev...

28. dubna 2013 v 20:10 | Kaisa |  Drabble
Nová identita, nový začátek… Kolikrát jsem si tohle už řekla a jak to dopadlo? No vcelku asi dvakrát a povedlo se to jenom jednou, když se to tak vezme, tak i to je docela dost. Nosila jsem jinou přezdívku, psala pod jiným pseudonymem, podepisovala se jinak… No asi chápete, ale tohle tím básník říci nechtěl.
Jednoho dne přišel pád, no dobře, poeticky pojato to byl pád, ale jinak prostě další normální den, komentář od… To je jedno. A pak spousta slov, málo pochopení a pauza.
Nepsala jsem.
A pak se ve mně vzedmula vlna. A hada nahradila růže. Růži krev.


Jeden málo, ale stále lepší jak upíři

27. dubna 2013 v 21:26 | Kaisa |  Drabble
Lidé se poměrně oprávněně bojí smrti, jeden neví, co bude a další to pro jistotu ani vědět nechce, protože potom nebudeme konečně mořit ovzduší naší maličkostí. Důkazem o tom, jak moc si přejeme zůstat navěky, jsou i falešná naděje alá upíři, že jednou potkáme nějakého Edwarda a staneme se jeho Bellinkou (popřípadě obráceně) a společně otrávíme život několika pokolením, než nás někdo zapálí, probodne a podobně.
Ale jiní z nás mají trochu… zvláštní náhled na věc, když se to tak vezme. Nechceme také umřít, nebo si přijít staří, tak zabíjíme ostatní lidi. S velikým potěšením…
Ale co, zabít je málo.


Dilema každovečerní

26. dubna 2013 v 20:07 | Kaisa |  Drabble
Dilema každého mého večera, kdy si spokojeně umírám pod dekou, jsem tak unavená, že dokonce ani do toho psiska nekopu, aby se klidilo z mojí postele (nemá ji co okupovat). A přemýšlím. Samo o sobě to zní trochu jak zázrak, jenže pak si člověk řekne, že by měl jít jako opravdu spát, že si z něj možná nedělají legraci. A ve stylu všech filmů, všech pohádek (nepočítám filmy, na které jsem moc malá) se zakryje pokrývkou. Jenže ono je trochu vedro. Tak se odkryjeme, ale kam se schoval náš dojem estetický? Utekl?
Pod dekou, nad dekou, kdo se má rozhodnout!


Jako ptáčátko, co vylétlo z hnízda

25. dubna 2013 v 21:30 | Kaisa |  Drabble
Opustil mne a nechal, hrál si na ptáčátko, co vylétlo z hnízda, nevracel se, jen se naučil a zmizel. Moje srdce plesalo s každým jeho návratem, ale ty nálady, ta nechuť lehávat na jednom loži mne ničila, systematicky jako dokonale promyšlený plán sadisty. A já se nechala, jako masochista do sebe bodat, ale už to nejde, nemohu pokračovat jako ubohá loutka toho, kterého miluji. Vždy jsem ho milovala a vždy pro mne bude smysl existence, ale nepůjde to. Musím jít dál.
Já vás milovala, byli jste moje rodina, ale teď…
Já píši Vám, co mohu říci? Co ještě mohu dodati?


Invaze originality

24. dubna 2013 v 18:51 | Kaisa |  Drabble
Já jsem originální! Já jsem divná! Já nevím co, tak budu urážet - budu originální! Jsem neotřelá! Jsem úžasná! Jsem jiná! Jsem zvláštní! Jsem perfektní! Jsem dokonalý! Nevím, co jsem! Mám schizofrenní osobnost! Mám nový mobil! Mám přítele! Nemám přítele! Přítel mě opustil! Našla jsem si nového! Jsem jiná než ostatní! S nikým si mě nespletete! Minout mě je těžké! Jsem patologická! Nejsem jako ostatní! Nosím jenom černou! Nosím o dvě čísla menší trička! Mlátím kluky! Směji se jako zebra! Hýkám jako osel! Kouřím! Piju! Fetuju! Nespím! Nejím! Pařím hry! Jsem originální!
Řveme všichni a ve výsledku… jsme stejní.
Invaze originality!


Černobílá - 5. kapitola

24. dubna 2013 v 16:29 | Kaisa |  Černobílá
Mé vlastní vítězství, na půlce cesty k desáté kapitole a přesto od konce tak daleko. Dnes delší než obvykle, ale... Já jsem ti to slíbila, Wendyses, sice to není úplně to, co jsem chtěla, ale slíbila jsem ti to. Čtyři stránky toho, co se dalo okrouhnout, moji drazí, ale já neměla to srdce. Kaisa


Jednou dojde na všechny

23. dubna 2013 v 21:52 | Kaisa |  Drabble
Smečka vlkodlaků hladově okusovala poslední kosti a likvidovala pozůstatky po jejich útoku mocným ohněm. Všichni se tvářili takřka spokojeně, vyvalovali si chlupaté pupky na slunci a nasávali do sebe energie z veselého dne, cachtali se v krvi a klíčními kostmi se rýpali mezi zuby, odkud vypadávaly poslední kousky syrového lidského masa. Postarší generál spokojeně hleděl na tu paseku, co způsobil a mnul si mezi prsty ušmudlaný vous, když tu náhle na obzoru spatřil cosi malého a rychlého, blížilo se to.
"Copak se děje, Fidgreyi?"
"Vy… vy idioti, měli jste zlikvidovat to druhé město!"
"Jedno nebo druhé… Jednou dojde na všechny."