Tak jsem slyšela, že nám nefungoval blog... A také jsem slyšela, že na jiné doméně se lépe pracuje. Takže prosím, Kaisu už tu nehledejte, zkuste spíše odkaz dole. Nebo pokud máte náladu, tak blog tak trochu o ničem ještě níže. Protože tady už to fungovat nejspíše nebude... Ne nejspíše, určitě nebude.

http://kaisa-fireflie.blogspot.cz/

http://lempi-lumi.blog.cz/

Dívka, která stála na hřbitově

13. dubna 2013 v 23:28 | Kaisa |  Stories
Edward Anthony Masen Cullen:
Z nějakého neznámého důvodu jsem dostal nutkavou potřebu vidět místo, kde má být podle všeho pohřbená má matka a vlastně i já. Zdálo se to poměrně ironické, protože já mám života na rozdávání a smrt mě v nejbližší době určitě neskolí. Ale když už se mi dostalo i Carlisleova požehnání a souhlasu k tomuto činu, tak jsem prostě neodolal. Nasedl jsem do letadla a nechal se unášet větrem k místu posledního odpočinku mých vzpomínek.
"Dobrý den, pane… Dáte si něco?" ozvalo se za mnou krapet ostýchavě, ale přeci jen s jistou dávkou ženské hrdosti. Otočil jsem se, zavrtěl hlavou v nenápadném gestu a pousmál se. Dívka zrůžověla a poté roztomile odcupitala k dalšímu muži v letadle. Opřel jsem se o sedadlo a zhluboka si povzdechnul. Nechápal jsem, proč si moje srdce nedokáže vybrat žádnou dívku, když krásných jsou tu miliony. Žádná z nich mě nikdy neuchvátila tak, abych pocítil osudovou potřebu za ní jít a oslovit ji. Místo v mém srdci bylo stále tak prázdné, dny čím dál tím delší a nálada klesala každou chvíli na bod mrazu. K čemu je nám nesmrtelnost, když se o ni nemáme s kým dělit? Když můžete hledět na štěstí ostatních jen z dálky a doufat, že třeba jednou něco takového potká vás?
Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se odehnat tu melancholii z mého srdce a mozku, ale nepovedlo se, jelikož ten pocit samoty byl zakořeněný hluboko. Trošku jsem se zavrtěl v nepohodlném sedadle a zaposlouchal se do myšlenek lidí okolo. Ačkoliv jsem se snažil, tak jsem prostě nebyl schopný najít nikoho, jehož myšlenky by mě alespoň nepatrně zaujaly. Všichni přemýšleli nad tím samým, nepodstatným a nezáživným už celá staletí. Tady lze vidět, že některé věci se prostě nezmění ani za těch sto let, co obývám tenhle odporný svět.
"Prosím, připoutejte se, budeme přistávat," začal reproduktor rozkazovačně pištět a všichni jako ovečky poslechli. Sám jsem uvažoval nad tím, co by se stalo, kdybych neuposlechl. Vždyť já jsem upír, jsem nesmrtelný a myslím, že bych dopadl i lépe než to letadlo… Povzdychl jsem si, když jsem si uvědomil, že mé myšlenky se až moc nebezpečně blíží uvažování mého bratra Emmetta. Tím nechci tvrdit, že by na tom inteligenčně byl Jasper lépe, ale určitě byl víc jako já než to malé pako… I když malé je celkem subjektivní pojem, a když se na něj podíváte, tak vidíte všechno, ale jenom ne malého chlapce… Ušklíbl jsem se a raději splnil pokyn, který jsem dostal od té lidské vymoženosti.
Letadlo hladce dosedlo na přistávací ranvej a lidé se nadšeně roztleskali. Já jsem jen párkrát zapleskal rukou o tu druhou, ale netvářil jsem se nějak nadšeně. Zvládl bych to lépe a to i se zavřenýma očima, prohnala se mi hlavou posměšná myšlenka a já si smutně povzdechl nad tím sobeckým monstrem - mým druhým já.
Prošel jsem chladně, tiše a beze slova po letišti a nevěnoval nikomu pohled delší než několik tíživých sekund. Vůbec jsem nevěděl, kam mám jít a jak se zachovat. Nepoznával jsem to město, které mi bylo v jednu chvíli osudným. Kdybych mohl ten čas vrátit, tak snad raději zemřu, než žít navěky věků sám bez lásky, pochopení a přátelství. Samozřejmě, mám skvělé sourozence, co mi plně vynahrazují přátele a snaží se mě rozptýlit, ale v noci, když se prostě musí věnovat sami sobě, tak se cítím opuštěný, nemilovaný… Jako prašivé štěně.
"Kam to bude, pane?" tázal se mě tiše taxikář, který tu postával se svým postarším autem. Nevypadal nijak zářně, spíše chudě a odrbaně… Ale jeho myšlenky mluvily jinak. Přemýšlel o večeru, kdy se dostane ke svým dětem, milované manželce a konečně ji sevře v pevném objetí… Samovolně se mi na tváři rozlil bolestný úšklebek, který zřejmě mluvil za celou mou zjizvenou duši. Muž se na mě nejprve trochu nechápavě podíval a poté si pomyslel něco ve stylu: Chudinka, určitě mu nějaká zlomila srdce.
"Na hřbitov," zašeptal jsem skoro neslyšně, ale muž to zřejmě zaregistroval, protože zařadil a pomalu se rozjel do kolony taxikářů, která stála před námi. Zprvu se tvářil velmi překvapeně, ale nakonec to nechal tak, jak to je. Já jsem zatím vyhlédl přes zašpiněná okna ven, kde se rýsovala téměř odpudivá krajina. Nedokázal jsem se dívat na to místo a tvrdit si u toho, že to kdysi býval můj domov… Nedokážu zapřít, že nějaké vzpomínky se mi vybavily, ale bylo jich žalostně málo a všechny měly přes sebe jistou clonu, která mi nedovolila vidět ten obraz celý. Nepamatoval jsem si nic.
"Jaký hřbitov konkrétně, pane?" vyzvídal znovu ten muž a hloubavě se zahleděl na palubní desku, která na sobě nesla prachovou pokrývku. Krapet vyděšeně jsem se na něj podíval a pokusil se zavzpomínat na nějaký záchytný bod, který by mi mohl poskytnout nápovědu ohledně toho, kam jsem to vlastně přes polovinu světa zamířil. Nasucho jsem polkl a poté ze sebe vydal:
"Na ten starý… Období španělské chřipky." Muž pokýval hlavou a auto se znovu dalo do pohybu. Otřásl jsem sebou při vzpomínce na tu ukrutnou bolest a strach. Jedna z mála věcí, která se mi uchovala v hlavě.
Cesta ubíhala neskutečně pomalu, ale nijak mi to nevadilo. Rychlost pro mě sice byla něčím naprosto přirozeným, ale na druhou stranu jsem se nemohl dostatečně utápět ve svém žalu nad tím, co jsem za nehoráznou zrůdu, démona a bůhví co ještě. Jenže ona ta sebelítost jen drásala bolavé srdce a vháněla mi imaginární slzy do očí. Nechápal jsem, proč něco jako upír musí existovat. Tisíckrát raději bych byl po smrti než se trápit tím, co budu dělat celý zbytek věčnosti, ale nedokázal jsem začít život děvkaře, jelikož myšlenky, pocity a to všechno… Prostě jsem romantik do takové míry, že potřebuji vědět, že někde ve světě čeká moje láska. Moje nesmrtelná láska.
"Jsme tu, pane. Starší hřbitov tu dle mého už není…" zamumlal ten muž do starého děravého svetru a hodil po mně prosebný pohled. Už chtěl být doma se svými dětmi, se svou láskou. Pochopil jsem, že nemá cenu se více zdržovat. Vtiskl jsem muži do ruky stodolarovou bankovku a beze slova vystoupil. On za mnou ještě koukal a valil hnědé oči, zřejmě nečekal, že bych si připlatil za taxík. Ale ať si alespoň jednou užije, když už má tu rodinu…
Povzdechl jsem si a loudavým krokem se vydal směrem k velké černé tepané bráně. Kupodivu se zdála udržovaná až na pár pro lidské oko nepostřehnutelných škrábanců. Pohledem jsem sklouzl za onu bránu a porozhlédl se po místě mého posledního odpočinku, kde jsem dle všeho ležel. Brána se s vrzáním otevřela a já udělal jeden krok vpřed. Atmosféra tohoto pochmurného místa se nedá ani slovy vyjádřit, protože až na pár celkem udržovaných hrobů tu byla jen tráva a kříže s tisíci nečitelných jmen, která snad v dnešní době nikomu nic neříkala. Smutná euforie se nesla vzduchem jako těžký mlhový opar a mlha se v obrovských oblacích zvedala nad malý kostelík uprostřed.
"Přejete si něco, pane?" ozval se vedle mě tichý melodický mužský hlas. Otočil jsem se jeho směrem a změřil si malou postavu navlečenou v černém neidentifikovatelném oblečení. Na tváři mu pohrával takový nepřístupný úsměv, který zřejmě zračil, že tu není vítán nikdo, kdo by snad chtěl znesvětit tohle poměrně tajemné místo. Vykouzlil jsem na tváři něco ve stylu smutného úsměvu a poté poměrně zachmuřeně odpověděl:
"Ano. Mohl bych se zeptat, zda nevíte, kde leží hrob pana Edwarda Anthonyho Masena?" Bylo děsivé slyšet z vlastních úst své jméno s žádostí o nalezení hrobu, ale neměl jsem na výběr. Tohle hledání by mi mohlo zabrat i celé dny, než bych kdesi mezi záplavou křížů porostlých mechem našel své jméno.
"Hmm… Zkuste se podívat támhle dozadu. Při nejlepším to byl někdo z doby španělské chřipky a bude to jeden z těch lépe vypadajících hrobů," dumal ten muž a poté máchl rukou směrem, kde se zřejmě měly nacházet ty hroby slušně vypadající. Pokývl jsem hlavou na znamení díku a pomalu se tím směrem vydal, ačkoliv jsem byl plný pochyb, že tam ten hrob bude ležet. Neměl jsem žádného potomka, který by se ochotně staral o hrob svého "zesnulého" otce, a příbuzní v té době snad o naší smrti ani nevěděli.
Kráčel jsem si po pískem vysypané cestičce a pohledem zkoumal jeden hrob za druhým. Všude byla jména neznámá a svoje jsem tam prostě nedokázal najít. Naděje každým krokem slábla a slábla, až nakonec zůstal jen jeden hrob. Při pohledu na něj mě zabolelo kdesi, kde jsem kdysi zřejmě míval srdce. Po pravdě jsem krásnější místo posledního odpočinku nikdy neviděl. Bílý písek se líně rozvaloval na celé ploše a uprostřed ležela černá deska s vytepaným lvem, který až nějak moc připomínal toho v našem erbu. Také tam ležely rudé plápolající svíce, které vrhaly stíny směrem na velkou desku přidělanou k plotu okolo hřbitova. Na ní se překrásným písmem honosila tři zlatá jména.
Pohled mi klouzal z jednoho na druhé a srdce se bolestivě snažilo probudit opět k životu ve chvíli, kdy jsem spatřil krásným rukopisem vyvedené své jméno. Edward Anthony Masen. V té chvíli mě zaplavila jistá vlna radostné euforie vzbuzená z pocitu, že někomu záleží na mé maličkosti, ale na druhou stranu jsem cítil jistou bolest, které jsem se prostě nemohl vyhnout. Kolik lidí může tvrdit, že se šlo podívat na vlastní hrob? Kolik nesmrtelných tvorů má sebedestrukční myšlenky?
"Tak tady…" vydechl jsem spokojeně, nadšeně, ale na druhou stranu krapet chladně a odměřeně. Všechny myšlenky se slévaly v jednu velkou hmotu, která prostě nedávala smysl ani po kouscích, ani dohromady. Jako jídlo, které si musíte vychutnat pouze chuťovými buňkami, jelikož jeho vzhled je odporný a zápach připomíná všechno, jen ne poživatelnou část lidské stravy. Kráčel jsem blíže k onomu místu a nedokázal odtrhnout pohled od čehosi, co se bez ladu a skladu válelo na náhrobní desce. Když jsem přišel blíže, uviděl jsem tři růže, tři dokonalé růže. Nesly se v barvách pochmurných, převelice bolavých a až lidsky děsivých. Jedna rudá jako krev, další bílá jako sníh a poslední černá jako uhel. Nádherně rozkvetlé, čerstvé a tiché.
Pohled mi padl na malý, téměř neviditelný papírek skrytý pod trny těch bolavě dokonalých rostlin. Téměř bez dechu jsem se sklonil a natáhl své bledé prsty jeho směrem. Trnům se ani přes veškerou snahu nepodařilo proniknout pod mou kamennou pokožku, která uvnitř schovávala jen chladného démona, který si nezasloužil nic než smrt. A právě proto tu musel trpět do konce věků. A ten konec byl zatraceně daleko, vzhledem k tomu, že ten démon neměl nikoho, pro koho by jeho chladné srdce mohlo vzplanout láskou. Možná se tisíckrát snažil zamilovat, možná se snažil psát tisíce spisů o tom, co je to láska, možná citoval slavné autory, ale nikdy… Opravdu nikdy nepotkal nikoho, komu by řekl ta kouzelná slova. Dvě kouzelná slova.
"Pane, je vám dobře? Vypadáte poměrně bledě," poznamenal kulhající muž, co si prohlížel bez většího zaujetí druhý hrob. Oči se mu plnily slzami, ale on je statečně utíral do starého a obnošeného svetru. Podíval jsem se na něj bolestivým pohledem. Poznámka o bledosti byla v tomhle případě nemístná, když vlastně neví, že se dneska setkal se svojí smrtí… Nebo ne. Nemá cenu utápět žal v lidské krvi, která by sice dokázala zneškodnit to nesnesitelné pálení v krku, ale na druhou stranu by mi přihnala výčitky svědomí. Věčné a bolestivé. Jeho myšlenky se vracely do dob, kdy byl malý chlapec, a já jen bolestně zkroutil tvář a raději se pomalým krokem vydal směrem k oné obrovské bráně. Měl jsem v plánu se ještě zdržet na lovu a pokusit se zaplnit alespoň něco, když už ne prázdné místo v mém srdci a černé svědomí.
Nic mne však nedokázalo odradit od toho, abych se sem znovu vrátil. Ty tři nádherné růže a onen vzkaz si vybily své místo v mém srdci. Nevěděl jsem, z jakého důvodu by tohle milé gesto kdokoliv podnikl, ale někdo mi tím udělal radost. Neskutečnou radost, která i svou malicherností, kterou v ní můžete shledat, dokázala zachránit mě samotného před psychickým zhroucením, které by vzniklo z přebytečné sebelítosti… Ale já za to prostě nemohu. Všichni upíři se usmívají, jsou rádi a mají své druhy, protějšky, lásky… A já nemám nikoho. Jediný, kdo je mi ochotný dělat po nocích společnost, je jeden otravný hlásek v mé hlavě, který věčně mluví do toho, co mám a nemám dělat. Ne, že bych ho poslouchal, ale tohle byl taky jeho nápad… A jsem tu. Asi jsem se zbláznil, trpím rozdvojením osobnosti - šíleně sebestředný upír a do všeho fňukající svědomí. Hlavně, že důležitá I a Q jsou pořád na svém místě. Alespoň myslím.
Stádo srnek neklidně podupávalo - zjevně cítilo nebezpečí - a někteří chabější jedinci už se i rozprchli do stran. Já, bez jakékoliv chuti ke zdlouhavému lovu, jsem se rozeběhl svou přirozenou rychlostí a skočil jedné z nich po hnědém krku. Ona se v mžiku sesypala k zemi a já zabodl ostré břitvy, které jsem dosud schovával v puse, a zasunul je do smrduté kůže, která se pod jejich ostřím rozevřela a vypustila tu lahodnou a chutnou tekutinu - krev. Polykání bylo v tu chvíli přirozené a nepřirozené zároveň. Potřeboval jsem ji, chtěl jsem ji, ale na druhou stranu mé já protestovalo, protože mohlo mít lepší. Milionkrát a tisíckrát lepší a lahodnější krev, než byla tahle nechutná srnčí břečka. Někdy jsem si kladl otázky, proč se tím vlastně živím. Lidé pro mě nikdy nic neudělali a já je ještě podporuji v tom nicnedělání, ale na druhou stranu slyšet ty myšlenky, bolestivé vzpomínky a láskyplné obrazy je takřka nepřekonatelné.
Pohled mi zbloudil směrem k hlavní silnici, která se táhla okolo malého a chudého lesíka kdesi na okraji města. Odhodil jsem srnku a neobtěžoval se žádným ukrýváním, jelikož krve v té srně zůstalo poměrně dost - neměl jsem žádnou chuť se znovu zakousnout do té smrduté a odporné srsti, která mě momentálně strašila i na mých citlivých chuťových buňkách. Rozešel jsem se směrem, kudy jsem odtušil přítomnost letiště. Nedokázal jsem určit, zda je ten hřbitov blízko či daleko, či zda to všechno nebyl jen krásný sen plný emocí. Prostě jsem kráčel s pohledem zabodnutým do země a s myšlenkami tak černými, jako mračna nad Chicagem.
Ruka mi zbloudila směrem ke kapse, kde se nacházel onen papírek, který byl zřejmě věnován jen a jen mně. Chvilku jsem jen naprázdno šmátral, ale po vynaložení většího úsilí se mi konečně podařilo vylovit ten malý beztvarý kus čehosi, který jsem chvilku na to náruživě rozbaloval. Přistihl jsem se, že se těším jako malé dítě na dárek, ačkoliv tohle nic zas tak světoborného nebylo. Zhluboka jsem se tedy nadechl, ačkoliv jsem to nepotřeboval, a pomalými pohyby jsem se pokusil rozmotat ten cancourek papíru. Naprosto jistě jsem věděl, že kdybych se momentálně nacházel v lidském těle, tak jsem celý mokrý od potu. Snad ze strachu a nervozity. Několikrát jsem zatahal za rohy a pak rozvinul kuličku na svou dlaň. Snažil jsem se pohledem vyhýbat tomu černému textu, ale nešlo to. Jako by snad vábil moje oči a jeho tajemství chtělo uchvátit můj mozek. No, nevydržel jsem to tak, jak jsem si představoval, takže během několika okamžiků jsem svýma topazovýma očima zkoumal obsah toho sdělení.
Chvilku mi trvalo, než jsem si konečně uvědomil, co že se tam vlastně píše. Stálo tam, vyvedeno krásným a něžným rukopisem:
Může odejít život, může odejít obraz, ale láska nikdy…
Moje mrtvé kamenné srdce v tu chvíli skoro vzlétlo a příval naděje a lásky okamžitě ochromil všechny mé končetiny i s mozkem. Momentálně jsem nebyl schopný racionálně uvažovat a zapomněl jsem na všechny strasti a bolesti předchozích dní. V srdci mi žhnul plamínek něčeho, čemu se dnes říká láska… Jenže vzpomínky se v tu chvíli staly ledovou sprchou mého nadšení, jelikož jsem stále za tu dobu nedokázal zapomenout na ty blátivé oči, na ty kudrnaté vlásky a bílou kůži. Na sametový hlas, který procházel přes plné a nesouměrné rtíky a šeptal mi slova lásky a něhy… Avšak stejně bolestně pak působil fakt, že ta dívenka mi nikdy nepatřila. Vždy byla vyšší vrstvou národa a nedokázala se odpoutat od rodiny natolik, aby přijala mé příjmení za své… A také nyní již byla mrtvá. Nemohla přece přežít celé jedno století a jistě ve chvíli, kdy jsem zmizel, dala svoje srdce jinému a měla s ním spoustu dětí a s láskou je pozorovala zapomínajíc na to, že někdy žil nějaký Edward Anthony Masen.
Lásku vystřídala bolest, jak jsem najednou z oblouznění růžových brýlí vyklouzl stejně rychle, jak jsem do něj spadl. Zmačkal jsem to, co mi dávalo falešnou naději v dobrý konec a nesmrtelnou lásku, kterou jsem tolik potřeboval, chtěl, ale stále mi byla vzdálena tisíce světelných mil. Nevěřil jsem tomu, že bych jednou mohl najít harmonii a klid, jelikož jsem byl zrůda bez duše a mezi námi zrůdami se znal skoro každý s každým… A já se stále nezamiloval tak, abych byl ochotný za onu upírku položit ruku do ohně. A každým rokem a přísnějšími pravidly pro přeměnu jsem doufal méně a méně…
Pomalu jsem si to kráčel zpět k letišti, ačkoliv jsem neměl letenku vůbec zarezervovanou… Doufal jsem totiž, že cesta po vzpomínkách bude trvat ještě o něco déle a já se budu moci podívat na místa, která jsem za svého mládí a lidského života miloval. Problém akorát byl, že jsem opravdu nedokázal poznat, kde se co nachází, protože Chicago se za ta léta změnilo k nepoznání a krásné, staré a zdobené domy byly nahrazeny obrovskými paneláky se spoustou lidí, co neustále někam spěchali a nepozastavili se tak, jak to bylo kdysi. I kdybych chtěl, nedokázal bych zůstat déle a drásat všechno, na co jsem se za ta léta pokoušel zapomenout, a jelikož masochistickými sklony jsem zatím netrpěl, tak vidina nových jizev a nezacelitelných ran mne spíše odpuzovala.
Nebylo složité zařídit si letenku zpět do malého městečka na okraji tohoto obrovského státu, když jsem jistou částku věnoval vlivným lidem. Korupce dnes vládla světu lidí, upíři se jí zdatně vyhýbali, protože my měli všechno, co jsme si mohli přát, a tudíž uplatit nás peněžitou částkou se lidem zdálo až přílišně nad jejich možnosti. A nikdo jim to nezazlíval.
Rozhodoval jsem se nad tím, zda se ještě na to strastiplné místo jít podívat, či zda jen bezcílně bloudit po velkoměstě a hledat útěchu v lidských myšlenkách, odporném alkoholu a levné dívce, ale vzhledem ke svému vychování a nějaké morálce jsem zvolil první možnost, která se mi jevila jako méně znesvěcující. Přeci jen jsem se tu narodil a nerad bych si udělal pověst masového vraha nevinných štětek na ulici. Pomalým, skoro až loudavým krokem jsem se vydal po ztemnělých ulicích a naslouchal městskému ruchu, který ani v podvečer neutichl a stále drásal mé sluchové ústrojí na nejvyšší možnou míru. Všichni se tu změnili a po krásných sousedských vztazích a klidném večeru plném romantických objetí a polibků už nezbyly ani památky, nahradila to nenávist mezi hlasitými sousedy a znásilňování malých školaček. Jak odpudivé, jak odporné…
Cítil jsem pach cigaretového dýmu, slyšel křik ženy, viděl feťáky, ale nedokázal jsem udělat nic, jelikož moje bolest se stala něčím, co proti obvyklým vlivům stavělo barikády, nechtěl jsem pro nikoho nic dobrého, jelikož já jsem také neměl nic, jen svou nesmrtelnost a své zlomené srdce…
Stará brána pod mým dotykem mírně zavrzala, ale vydržela ten nápor odhalujíc mi hřbitov během přirozené části dne upíra a tím i naprosto zničila naděje na to, že je toto místo obyčejné a pusté. Ačkoliv na první pohled se to nikterak nelišilo od noční krajiny vedle, tak nad všemi hroby se jako pára vznášel mlhavý dým, který znemožňoval vidět to, co by nezasvěceným mělo zůstat zahaleno, a ani můj takřka dokonalý zrak nebyl schopen zachytit nic, jen jakýsi mlhavý obrys postavy u mého hrobu. Ženské postavy.
Zvědavost mě přepadla nepřipraveného a neochotného se bránit jakémukoliv citu, tudíž jsem udělal to první, co mě napadlo - nadechl se. Kupodivu ale nic, prázdno, ticho… Ani srdce jsem neslyšel a nádech také ne. Je to vůbec člověk?! Zbloudilá myšlenka mě na chvilku ochromila, ale ten hnusný a odporný lidský hřích ji přebil, tudíž jsem se rozeběhl rychlostí, která mi byla přirozená, a během okamžiku skočil po tom prapodivném tvorovi. Jestli jsem čekal teplo, nějaké vysvětlení, tak jsem se zřejmě šeredně spletl, jelikož to divné nic mě odhodilo obrovskou silou na můj vlastní náhrobek. Surový vztek se mísil s nenávistí vůči tomu, kdo se rozhodl znesvětit tohle posvátné místo. Místo mého posledního odpočinku!
"Jak se opovažuješ!" zavrčel jsem a znovu se odrazil rozhodnut, že teď už ji dostanu na lopatky. Chvilku jsem sice ještě tápal a dopadalo to velice neúspěšně, ale nakonec se mi podařilo zalehnout to nesnesitelně pružné upíří tělo tím svým a zavrčet té dívce do tváře. No, během okamžiku mě všechen vztek přešel, protože v těch rysech jsem viděl jediného tvora, kterého jsem kdy miloval. Posadil jsem se a vytřeštěně zíral před sebe. Ne! To nemůže být ona! řvalo mé svědomí a vědomí, ale realita byla jiná, jelikož všechny rysy odpovídaly. Malinko plnější horní ret, dokonalé vlnité hnědé vlasy… Vlastně skoro všechny. Oči zářily temně rudou barvou a místo lásky se na mě dívaly stejně nevěřícně, jako já na ně.
"E… Edwarde, to… To nemůže být pravda! Ne!" ozval se ten nejkrásnější hlas, který zněl jako tisíce zvonkoher se svůdným podtextem. Mohl bych ho poslouchat každý den, každou vteřinu svého života, ale nyní jsem si musel vyjasnit fakt, jak je to doopravdy. Natáhl jsem alabastrové prsty a dotkl se něžně její tváře, takový motýlí dotyk, který vyvolal v celé končetině i v celém těle elektrický výboj a pocit, že se snad budu vznášet. Rudé oči mne okouzleně pozorovaly a rty jen něco sladce šeptaly do větru.
"Isabello, lásko…" vydechl jsem, jako bych se bál, že se zvedne vítr a tenhle krásný přelud zmizí a už se nikdy neobjeví. Možná jsem se opravdu bál, že je jen iluze mého značně pochroumaného nervového ústrojí, ale ve chvíli, kdy se její rty dotkly těch mých, jsem měl v hlavě vymeteno. Tohle nebyl sen ale krásná, úžasná a dokonalá realita. Konečně jsem po neskutečných sto letech dostal to, po čem mé srdce prahlo.
Moji lásku…
Moji část…
Moji podstatu…
Moji Isabellu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 2. srpna 2013 v 15:25 | Reagovat

Nejsem skalním fandou Twilight, občas si pustím filmy, ale tvoje povídka měla na základ, jaký dala Stmívání S. Meyerová až překvapivou hloubku. Edward mi tu připadá jako postava mnohem uvěřitelnější a zajímavější.
Povídka mě navnadila k přečtení další tvé fanfiction na toto téma ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama