Tak jsem slyšela, že nám nefungoval blog... A také jsem slyšela, že na jiné doméně se lépe pracuje. Takže prosím, Kaisu už tu nehledejte, zkuste spíše odkaz dole. Nebo pokud máte náladu, tak blog tak trochu o ničem ještě níže. Protože tady už to fungovat nejspíše nebude... Ne nejspíše, určitě nebude.

http://kaisa-fireflie.blogspot.cz/

http://lempi-lumi.blog.cz/

Eraxont - 1. kapitola + Prolog

10. dubna 2013 v 14:08 | Kaisa |  Eraxont
Stále slýchám stížnosti na to, že si my lidé nejsme rovni. Nepopírám pravdivost tohoto tvrzení, ale osud i v tomto boji hraje za někoho jiného a pro našeho hráče je složité vyhrát. Ta esa v rukou osudu mu brání pozvednout nás do nebeských výšin. A nakonec ten třetí hráč. V rukou držíc tři dvojky a v očích smutný pohled. Ani on nikdy nemůže vyhrát, vždy prohraje i s hráčem lidí. A ty karty zračí to, co se snažíme zapomenout. To, že upíři vládnou světu, my lidé se držíme, ale kdo je ta poslední vrstva? To nejpodřadnější z nejpodřadnějších...
Dnes se podíváme na Carlislea jako vědce, který bezhlavě touží vydat se za dívkou, o niž se stará zatvrzelý odpůrce lidí. Jeden telefon a následně dlouhá a tichá cesta do země tisíce jezer. Pro dnešek nezáživné, uvidíme co příště...
Toivotan teille miellyttävää luettavaa.
Kaisa ;)
"Rozum se na delší dobu zastaví v životě mnohokrát. Srdce jen jednou." - Holandské přísloví


Lidé jsou různí. Jak jednoduchá věta, ale kolik je v ní pravdy, si nikdo z nás neumí ani představit, jelikož si nikdo není vědom toho, jak je to s našimi životy doopravdy. Na světě žijí tací tvorové, jež mají nějakou budoucnost, nějaké sny a jejich cesta světem je zapsána ve velkých knihách, mezi ostatními. Občas se najde mezi všemi těmi jmény nějaké, které má daleko těžší život než všichni ostatní a má se stát něčím úžasným, ale i smrtelně nebezpečným zároveň. Upírem. Jenže je tu i něco tisíckrát podřadnějšího, než jsou obyčejné lidské bytosti, něco, co je i hluboko pod zvířaty. Eraxontové. Stvoření, která nesahají nikomu ani po kotník a která svůj život žijí jen proto, aby se kdokoliv na nich mohl pobavit, aby se staly majetkem člověka, co jim dokáže darovat kus své budoucnosti výměnou za jejich svobodu. Celý jejich život je vlastně nic, jsou pouhými loutkami v rukou mocných a smyslem jejich existence je zemřít… Jakkoliv.

Carlisle Cullen:

Neklidně jsem poklepával alabastrovou rukou do stolu a hypnotizoval přístroj na ebenovém dřevě, který ne a ne zazvonit a informovat mě o stavu věci.
Slíbil mi přece, že zavolá, ozvalo se mi v hlavě poměrně vyčítavě a snad podesáté jsem telefon zvedl a prohlédl si ho, zda snad není rozbitý či něco podobného, ale bohužel jsem žádnou závadu na ničem nenašel. Akorát se ten ďáblův stroj tak pochmurně usmíval a občas zablikal na znamení toho, že mu brzy dojde baterie a já pak budu hodně rychle shánět něco, co nahradí tenhle starý křáp. Ale stejně mi to za to stálo.
"Carlisle, to tam pořád čekáš, dokud ti nezavolá? Kdyby se něco stalo, tak už ten telefon zvoní!" ozval se rozhořčeně můj milovaný čtenář myšlenek zpoza dveří a následně je jedním ladným pohybem otevřel, vstupujíc do mé pracovny. Upřel jsem na něj karamelové oči v gestu, které mělo říci něco ve stylu "Ještě nějaké připomínky?", ale věděl jsem, že se na něj nemůžu zlobit, protože mu to, na rozdíl od mé maličkosti, myslí a nesnaží se upíra na druhém konci světa donutit zavolat, když se stejně nic neděje… Ale ve chvíli, kdy ten upír byl můj dobrý přítel, tak by přeci bylo vhodné zavolat a informovat mě o stavu věci, když už se včera obtěžoval po velmi dlouhé době ozvat, aniž bych to čekal a chtěl.
"Ale Edwarde, bylo by to slušné se znovu ozva -" Nestihl jsem doříci poslední slovo, jelikož ten malý démonek sebou začal trhat a vypouštět děsivé melodie do jinak poklidného upířího domu. Díval jsem se jak na zjevení na telefonní číslo a pak po něm rychle chňapl, jelikož už jsem si byl naprosto jistý tím, že volající je můj dlouhodobý upíří přítel. Stlačil jsem zelené tlačítko a v tu chvíli zaslechl velmi známý sametový hlas s jistým ostnem skrytým za jinak melodickou intonací. Ještě jsem máchl rukou na Edwarda, nechť odejde a neruší tak ten klid v místnosti, jelikož tohle byl jeden z nejdůležitějších rozhovorů.
"Carlisle?" ozvalo se temně z druhé strany, souvisle s jakýmsi nepříjemným, trhavým zvukem a kopou nadávek. Uměl jsem si živě představit toho upíra, bělejšího než stěna, jak obletuje chudáka člověka a u toho se cítí jak slon v porcelánu. Já to vlastně dělám taky, ale mně za to platí a mě to baví. On chudák k té holce přišel jako slepý k houslím.
"Kalle, rád tě zase slyším. Změnilo se od včerejška něco? Ulevilo se jí snad?" pronesl jsem trochu s obavami, jelikož mne opravdu zajímalo, co je to za dívku, že si okolo prstíčku obmotala jednoho z nejzatvrzelejších protivníků lidí. Rád bych ji poznal, ale to vše odvíjelo od toho, co mi nyní řekne můj přítel, který mimochodem přestal nadávat a jen si rezignovaně povzdechl.
"Carlisle, právě že vůbec. Zdá se mi to ještě horší, než to bylo včera. Třese sebou jako při přeměně, ale jí jsem se ani nedotkl a od rána nebyla schopná se probudit. Já nevím, co s ní mám dělat…" řekl upír poměrně vyčerpaně, ale já jsem se mu nedivil. Když už od včerejška se nemůže ta lidská chudinka probudit a hází sebou v bolestných křečích, tak to není normální a musí to být pro oba stresující.
"Přijedu se na ni podívat, příteli. Zítra budeme tam," zamumlal jsem do telefonu zamyšleně a ještě si vyslechl přednášku o tom, kam mám a nemám přijít a rozloučil se několika zdvořilými frázemi.
Odkládajíc telefon na naleštěnou plochu mého stolu jsem zvolal:
"Rodinko!" A doufal, že se tu třeba objeví všichni. Nakonec se přeci jen stalo a stála tu celá moje rodina, v čele s mou ženou, která se na mě tak sladce usmívala… I po tolika letech to byla jen ona, kdo dokázal rozjasnit můj den, kdo dokázal ze zatvrzelého upíra udělat něco, co dobrovolně pomáhalo lidem. A za to jsem ji miloval celým svým nesmrtelným a kamenným srdcem, každým pórem svého nerozbitného těla.
"Vyrážíme do Finska. Máte hodinu na to, aby si vaše maličkosti zabalily, já mezitím objednám letenky. Někdo nějaké otázky?" vybafl jsem na ně, jak nejrychleji jsem mohl, jelikož jsem se jejich reakce poměrně oprávněně bál. Dlouho jsme nikde nebyli a potkávání mých starých a dávných přátel je také přílišně nebavilo, ale nechtěl jsem, aby tu zůstali bez mé maličkosti. Kdyby mělo dojít k nějaké šarvátce, tak je tam budu potřebovat, jelikož proti Kallovi nemám ani nejmenší šanci.
"Proč musíme jet také?" ozvala se afektovaně a otráveně moje vnučka a namotala si na prst jednu zrzavou kudrlinu, probodávajíc mě adolescentním podhledem a cosi u toho žvýkajíc. Dost se změnila od chvíle, kdy byla ještě malinká, nedokážu však přesně určit, zda to bylo k lepšímu či horšímu, jelikož u normálního člověka bych nic takového neakceptoval, tak u ní mi to nevadilo… Ach, ta láska jest v některých ohledech tak proradná.
"Je možné, že vás budu potřebovat. Znám sice Kalla velmi dlouho, ale stále si ho pamatuji jako upíra živícího se lidskou krví a nerad bych byl svědkem nějaké nepěkné nehody," obeznámil jsem rodinu s jedním z velmi podstatných faktů o jim jinak neznámém upírovi. Pamatoval jsem si ho docela přesně, jelikož jsem s ním trávil dost dlouhou dobu, když jsem se dal považovat za novorozeného, ale pak jsem ho dlouho neviděl a nyní se ozval. Zavolal po neuvěřitelně dlouhé době a já přestal spekulovat nad jeho smrtí.
"O důvod méně, abych někam jela. Tak proč tu lidskou štětku nevysaje?! Měl by pokoj!" odfrkla si nespokojeně dcera Belly a hodila po mně velmi nespokojený pohled, který zračil i vzdor proti mému rozhodnutí. Naprosto jsem ji chápal, jelikož vidina Finska a mého dlouholetého přítele se mi také přílišně nezamlouvala, ale musela pochopit, že já je tam potřebuju, i když jsem sám netušil, z jakého důvodu Kalle prostě tu dívku nezabije… Nakonec mé rozmýšlení nad tím, co Nessie říci, vyřešila Bella, která ji zpražila chladným pohledem a poté se na mě omluvně usmála.
"Chápu vás, že se vám tam nechce, kdyby to šlo jinak, nejedete se mnou nikdo. Ale teď už běžte, musím zařídit letenky…"
Cesta do Finska neubíhala podle mých představ, jelikož rodina všechnu komunikaci omezila na kývání hlavy a občasné povzdechy nad jejich nehezkou budoucností. Alice byla naštvaná, že si nestihla sbalit všechno a že v zemi tisíce jezer stejně nic nebude, takže nechápe, proč by tam měla jezdit. Pokoušela se vymluvit i na to, že vlastně není potřeba její maličkosti, že by to stejně viděla, ale bohužel…
"Carlisle, co je tedy té dívce, kvůli které tam jedeme?" tázal se po chvíli Edward, kdy už i on měl mlčení plné zuby. Mírně jsem se na něj pousmál, ale odpovědět jsem mu nedokázal, jelikož jsem to sám nevěděl… Mé vědomosti o tom malém tvorečkovi končily tam, že má prapodivné svalové křeče, ale že přeměnou to není - a křičí bolestí. Sice by to normálně nic neřeklo, ale tady se jednalo o něco, co neznám a co poznat chci.
"Nemám tušení, Edwarde, uvidíme na místě… A nesmutněte tak, Finsko je nádherná země," zamumlal jsem na svou rodinu a pak vděčně stiskl ruku mé manželky, jež se na mě sladce usmála a dala mi tím najevo, že mě podporuje… Daleko více než kdokoliv jiný. Možná proto se stala středem mého světa a vesmíru…
Zbytek cesty byl tichý, takřka nikdo nepromluvil a všichni se častovali jen nějakými nicneříkajícími pohledy, které mě nesmírně iritovaly a štvaly, ale nemohl jsem proti nim zakročit a nic udělat, jelikož už tak jsem si byl vědom faktu, že si tuhle návštěvu budu muset žehlit velmi dlouho, ať už u finského upíra, tak u mojí milované rodinky. Z letadla moc krásný výhled tedy nebyl, jelikož se smrákalo a všechno, co by nás jinak zaujalo a na co bych je upozornil, se dalo zahlédnout pouze ze země, nikoliv ze vzduchu.
Na letiště jsme se dostali během docela dlouhé doby a naše kufry se cestou ještě raději někam ztratily, abychom nepřišli moc brzy. Už jsem toho všeho mlčení měl tak akorát dost, takže ve chvíli, kdy se nám podařilo se vymotat z prapodivné spleti Helsinského letiště, jsem se rozhodl zahájit výklad o tom, kdo to Kalle je. Ale před námi stál další problém, který jsme nutně museli vyřešit, jelikož se nám nezdálo, že by Finové byli ochotní nám půjčit jakýkoliv automobil na přepravu a kupování nového by se možná setkalo s jistými obtížemi v podobě nám relativně neznámého jazyka a trochu špatné měny… Věděl jsem, že dojít tam pěšky by bylo trochu nápadné a vzhledem k faktu, že malebné univerzitní městečko Jyväskylä se nacházelo dobrých dvě stě sedmdesát kilometrů od rozlehlých Helsinek, tak cesta pěšky by nám zabrala hodně dlouho.
"Carlisle, podívej se, támhle je nějaký autobus. Můžeme se zeptat, kam mají namířeno," ozvala se mírným hlasem Esmé a zatahala mě za rukáv bundy, kterou jsem sice ve skutečnosti nepotřeboval, ale lidé tu v zimě chodili nabalení jak sněhuláci, a hlavně cizinci, tak jsem nechtěl vzbuzovat přílišnou pozornost kolemjdoucích. Děti na Esmé vykulily zlaté oči, jestli jí zřejmě nešiblo nebo něco podobného, protože autobus byl to poslední, co by pro přepravu volily. Bella sice zrovna překvapeně nevypadala, ale nadšení jsem se z její strany také nedočkal, možná kvůli Edwardovi, možná kvůli ní samotné.
"Máte snad někdo lepší nápad?!" zavrčel jsem podrážděně a už si to štrádoval k postaršímu řidiči, který právě dokuřoval krabičku cigaret a až příliš hlasitě se bavil s jakousi postarší dámou navlečenou ve velmi nevábně páchnoucím kostýmku. Po chvíli si všiml mé přítomnosti a hodil po mně takřka tázavý pohled, co že to má jako znamenat, tak jsem se raději rychle pustil do vysvětlování.
"Dobrý večer, jmenuji se Carlisle Cullen a chtěl bych se zeptat, kam míří tento… autobus," osvětlil jsem trochu situaci a přitom se podíval na stroj, co vypouštěl plyny velice zašedlé barvy, no, až trochu moc mi připomínal jeho řidiče. Ten na mě chvilku nechápavě zíral.
"En ymmärrä," zabrblal nakonec ten muž tím protivným jazykem, který se mi vlastně už od začátku nějak moc nepozdával, a fakt, že z rodiny finsky nikdo neumí, jelikož jsme tento jazyk pokládali za trochu nepotřebný, mi tedy moc nepomohl. Hodil jsem pohled na starou dámu, co na nás taky tak prapodivně zírala a nakonec pokrčila rameny a promluvila zpátky směrem k muži:
"Puhutteko englantia?" Pochytil jsem zřejmý význam věty, ale jinak mi tedy moc neřekla. Muž jen zavrtěl hlavou a zhluboka natáhl kouřovou mlhu do plic. Na chviličku jsem zadržel dech, jelikož mé čichové buňky ten proradný pach rozkládaly na spoustu odporně zavánějících složek.
"Ten muž nemluví anglicky, ale já ano. Tenhle autobus jede do městečka se jménem Jyväskylä, proč?" zeptala se mě s dost nehezkým finským přízvukem, ale konečně byla jediný ochotný Fin, který mluvil anglicky. Rychle jsem jí vysvětlil, co máme za problém, a za pár okamžiků už se s rodinou pakoval do přecpaného autobusu směr Kalle.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama