Tak jsem slyšela, že nám nefungoval blog... A také jsem slyšela, že na jiné doméně se lépe pracuje. Takže prosím, Kaisu už tu nehledejte, zkuste spíše odkaz dole. Nebo pokud máte náladu, tak blog tak trochu o ničem ještě níže. Protože tady už to fungovat nejspíše nebude... Ne nejspíše, určitě nebude.

http://kaisa-fireflie.blogspot.cz/

http://lempi-lumi.blog.cz/

Eraxont - 4. kapitola

10. dubna 2013 v 14:13 | Kaisa |  Eraxont
Jestliže se minule Nessie zdála alespoň trochu hodná holka, tak dneska dá plně najevo, jaká je, ale nejdřív se trošku porýpeme v krčku Jaspera, který tolik touží po krvi. A na závěr jeden šokující výkřik do tmy. Dneska to všechno konečně nebude tak předvídatelné, jak se na první pohled zdá. Nepříjemné a možná až trochu zavánějící cynismem...
Toivotan teille miellyttävää luettavaa.
Kaisa ;)
"Miluje jen ten, co oplátkou nic nečeká." - Saint Antoine De Exupéry


Zaplavil mě pocit paniky a strachu, protože mi bylo naprosto jasné, že se dlouho neudrží a že Kalle má jistě nějaký děsivý důvod pro to držení člověka ve stylu domácího mazlíčka. Krásného, ale nedotknutelného. A pak se to stalo. Během okamžiku se Jasper rozeběhl za tím původcem sladké vůně…
Jasper Whitlock Hale:
Udržet na uzdě svoji touhu se vrhnout každému na krk bylo moc složité i v přítomnosti bezdomovců nalitých tunami smrdutého alkoholu, takže ve chvíli, kdy jsem se dostal k nějaké snesitelnější vůni, to se mnou šlo od deseti k pěti a obráceně. Dav studentů na chodbě jsem ještě jakž takž snesl, i když tedy Edward mě svými všeříkajícími pohledy musel neustále krotit, jelikož se tu nacházela spousta krásných, temných zákoutí a voňavých, chodících svačinek. Jenže to jsem zřejmě ještě netušil, co se skrývá za těmi těžkými dveřmi za omamnou vůni, co mě k sobě vábila, zpívala mi a naprosto mi zatemňovala můj dokonalý, stoprocentní mozek…
Všude jsem viděl krev, její červené kapičky, jak ostře naráží do slaboučkých stěn tepen a vydávají lahodný zvuk jako ten nejlepší zpěvák s vábivým hlasem. Odolávat tak dlouho těm toužebným pokynům démona uvnitř mě bylo odpudivé, během okamžiku se mi zdálo, že vegetariánství je vlastně mrhání naším talentem a umem, když můžeme mít něco tisíckráte lákavějšího, chutnějšího a něco, co nás dokáže nasytit po dlouhou dobu, ne jen na pár hodin, co si hrajeme na tu ubohost s lidskou tváří. Jenže stále se tu nacházelo něco jako lítost a já jsem prostě nechtěl zemřít, ať už kvůli své milované družce, tak i kvůli sobě, jelikož jsem toho tolik přežil, že by prostě byla škoda, že bych opustil tento svět.
Neudržel jsem se a musel jsem se alespoň pokusit zakousnout se do bělostného hrdla a ochutnat tu životodárnou tekutinu malého stvořeníčka v posteli, tudíž jsem vyběhl s jasným tepajícím cílem. Tuto příležitost někdo stvořil přesně pro mě a chtěl, abych to udělal, abych zbavil tu chudinku bolesti, nalhával jsem si, bohužel ale marně. Naprosto jasně jsem věděl, že si to nakecávám jen pro to, abych měl důvod vysát z ní každou kapičku té kapaliny a nenechat nikomu ani ň. Sice mi kdesi v mozku zvonilo varovné upozornění, že ten obrovský, mocný a přidrzlý upír mě nejspíš zabije, ale i tak jsem se snažil nevnímat a běžel svou plnou rychlostí dál a dál, vstříc jisté smrti…

Renesmé Carlie Cullen:
Chápala jsem pohnutky svého příbuzného, když se vrhl na tu osobu, která páchla mojí životní láskou, jak jsem tajně ve svých myšlenkách Kalla překřtila, aniž by se to můj milovaný otec dozvěděl, alespoň na něco je ta máma dobrá, když mi dala jen to špatné do vínku. Tisíckrát raději bych koukala na svět karamelovýma očima celého upíra, ne jako polonadřazená a polopodřazená rasa, prostě poloviční potrava. Sama jsem taky měla chuť se vrhnout k té lákavé krvi, ale výraz ve tváři toho finského upíra mě fascinoval tisíckrát více než nějaká ubohá tekutina chudinky, která zřejmě nevzala do ruky kartáč na vlasy a nějakou kosmetiku, jelikož i fakt, že je nemocná, přece nemohl způsobit to, že vypadá tak odporně a odpudivě. Chodit ona se mnou někde, tak bych asi hrála, že ji neznám, a doufala, že si moji dokonalost s ní nikdo nespojí.
Naneštěstí se ale Jasper zřejmě na poslední chvíli rozmyslel, a tak rychle cukl pryč od té prašivé krysy, co on ví, třeba by od ní chytil svrab, nebo blechy, čemuž bych se vzhledem k jejím rozcuchaným, peroxidovým pačesům vlastně vůbec nedivila. Celá ta holka vypadala, že prošla pod parním válcem, a ty její modré oči podlité čímsi rudým ve mně vyvolaly škodolibý smích, konečně si taky mohla uvědomit, že oproti ní je Kalle nerozbitný a tisíckráte zdravější, tudíž jsem vlastně nechápala, proč tu odpornou lidskou spodinu nechal žít a jednoduše ji nezabil jedním rychlým pohybem a vlastně by se zbavil divné přítěže v podobě lákavě vonícího tvora, ale na druhou stranu asi největší lidské ošklivky, co kdy mé vševědoucí oko spatřilo.
"Carlisle, co s ní budeš dělat?" ozval se ten nejsametovější hlas tak melodicky, že jsem se zase málem sesunula k zemi jako hromádka želatiny. Prostě mě nepřestával fascinovat tím nadřazeným tónem, povrchním vystupováním a chladným odstupem, co si držel od všeho, lepší než můj pejsek, co udělal všechno, co mi na očích viděl, a vlastně stačilo, abych si pískla, a měla jsem vše, což sice na počátku vztahu mě jen utvrzovalo v tom, jak krásné to bude, ale po pár letech to omrzelo, přeci jen už jsem sama dávno věděla, že jsem pro ně všechny bohyně, tak proč se mi to snažil neustále dokazovat?
"Nemám tušení, Kalle, nejlepší by bylo ji asi dovést k nám, mohl bych provést obsáhlejší testy, sám z hlavy ti takhle asi nic neřeknu, s ničím podobným jsem se nesetkal… Tedy respektive ano, ale ne dohromady, což zřejmě chápeš," spustil únavný monolog můj dědeček a docela divoce u toho gestikuloval, aniž by si tím přilákal pozornost ledového prince, který jen pohledem propaloval to stvoření, co se bezostyšně povalovalo na velké posteli, jež by se dala zužitkovat daleko lépe než na odkládání nepotřebného odpadu.
Ze zamyšlení nad odporností toho tvora mě vyrušila teta Alice, co hlasitě vypískla a chytila Jaspera za ruku, což způsobilo stočení veškeré pozornosti na jejich zamilovanou dvojici. Už už jsem si myslela, že se zase oba dva vrhnou na svačení a zbaví mě té překážky v podobě člověka, ale na to se Kalle tvářil až moc klidně, jelikož jsem si naprosto jistě pamatovala, že ve chvíli, kdy se strejda rozeběhl zakousnout se do pořádného žvance, tak ten upír na chvilku zbělel o pár odstínů a pevněji se chytil rohu postele, třeba mu na ní moc záleželo, ale stejně se mi ta reakce pranic nelíbila. Prostě bude můj!
"Tati, a to nemůžeš udělat ty testy někde tady… Ne doma?" pípla takřka vyděšeně vědma a hodila vystrašeným pohledem po majiteli tohoto pokoje, který na sobě ale nedal znát jedinou emoci a jediný cit mu neproplul na kamennou tvář, čemuž jsem se po prvním výstupu dost divila, jelikož jsem ho pokládala za trochu výbušnějšího, jedná-li se o jeho maličkost, ale člověk si nikdy nemůže být ničím jistý, hlavně v případě naprosto dokonalých dětí temnoty, co s vámi hází více jak puberta u malých spratků lidské rasy.
"Omlouvám se, Alice, ale asi jsem si zapomněl doma svůj přenosný operační sál," ozvalo se ironicky z úst druhého nejstaršího upíra, který následně hodil jakýsi omluvný pohled na svého dlouholetého přítele, co jen máchl jednou perfektní ručkou a navrátil svou pozornost k mé sokyni, která pro něj zřejmě měla nějakou pochybnou citovou hodnotu nebo co, ale já už ho to odnaučím, rozhodla jsem se, že bude můj, a nikdo, opakuji nikdo mi v tom nezabrání! A už vůbec ne člověk.
"Carlisle, pokud tak řekl ten doktor v tobě, nezbývá mi nic jiného než uposlechnout, tedy vydat se na cestu, ale až ve chvíli, kdy se ta chuděra probudí zpět k životu. Nemám potřebu se s něčím takhle vypadajícím vláčet mezi lidmi. Už tak náš respekt rapidně klesl," řekl chladně můj nový objev a znovu hodil takovým prazvláštním pohledem po té nemocné, která stejně ale diskuzi vnímat nemohla, jelikož momentálně sebou házela ze strany na stranu jako většina lidí při přeměně, no jenže její struktura buněk zůstávala stále tak nějak ochablá a k životu krev nepotřebovala, takže jsem nemusela pochybovat o tom, že se do jejího krevního řečiště nedostala ani jediná kapička jedu, co by mohla zapříčinit změnu na upírku.
"A jí se na to nezeptáte, pane?" takřka kajícně se znovu rozhodla upoutat upíra má milovaná tetička, která se ale pokoušela vypadat už silněji, takže na slova dala větší důraz, akorát to pane jí zase ujelo a tím zkazila celý dojem silné upírky, což ve mně vyvolalo další zlomyslnost vůči mojí šílené rodině, co se zřejmě rozhodla ztrapnit naprosto před každým, kdo jí vkročí do cesty, hlavně v zemi chodících ledových kostek, co až zatraceně dobře vypadaly, spíše tedy ta upírská část, ale ani ti lidé nějak neztráceli severský půvab.
"Nezajímá mě, co si ona myslí," osopil se na Alici ten "lidumil" a získal si tím tak řadu nechápavých pohledů opět ze strany mých příbuzných, kteří si stále vtloukali do hlavy, jak moc jsou lidští a jak se snaží zapadnout do společnosti, ačkoliv to vlastně vůbec nebyla pravda, jelikož svoji přirozenost prostě popřít nemohli a stejně tak to lovení pro krev a jejich rádoby vtipné řečičky tomu dojmu moc nenapomáhaly, když jim stejně normální smrtelník nikdy neporozuměl. Konečně už by bylo na místě, aby pochopili jejich postavení v potravinovém žebříčku a pyramidě, prostě jsou na vrcholu, ať se jim to líbí, nebo ne! Lidé se sice také snaží najít nesmrtelnost, ale ve chvíli, když už by si i pan velectěný Drákula chtěl hrát na člověka, tak by to bylo patrně moc.
"Ehm… no… můžeme spolu jít probrat nějaké detaily a dívky tu mezitím mohou počkat a pokusit se toho tvého člověka trochu upravit, jak jsi říkal," promluvil zase můj vykolejený praotec, který vážně v porovnání s temným princem působil trochu neohrabaně, jelikož jeho vyjadřování u jeho maličkosti bylo plné otáček a až moc zřejmě rozvažoval, co říci a co raději ze svého velkokapacitního mozku nevypustit, čemuž jsem se tedy ani moc nedivila, jelikož i mně, největší obdivovatelce jeho přítele, se občas ježily chlupy na zátylku, když mluvil, a připadala jsem si také trochu jako méněcenná, což jsem tedy rozhodně nebyla.
"Zajisté, můj drahý příteli, jen ať mi dají vědět, až se probudí," kývl hlavou a loudavým krokem se s celou mužskou částí osazenstva vydal z univerzitního pokojíku zamořeného lidskou krví, která sice musela vonět i venku, ale uvnitř byla dost těžko snesitelná pro někoho tak slabého, jako je mužské pohlaví, které nemyslí, ale koná. Takže naše dokonalé ženské osazenstvo se usadilo okolo postele a čekalo, až se velectěná člověčí šlapka rozhodne probudit, abychom se mohly vrhnout na nemožné, do čehož se nám stejně moc nechtělo, akorát moje zvláštní matka vypadala, že ji to nebohé stvořeníčko fascinuje. Tak sladké! Alice na druhou stranu vypadala jako po nějakém hodně šokujícím okamžiku jejího života, takže se klimbala a upírala žádostivý pohled na dveře, snad čekajíc nějakého osvoboditele v podobě svého druha, což se zřejmě nemělo nikdy odehrát. Esme hleděla mateřsky, samozřejmě jak jinak, a snažila se zřejmě v duchu tu osobu nějak ukonejšit, no že by to pomáhalo, se říci nedá, jelikož ta Finka sebou sice již přestala házet, ale za boha ne a ne otevřít oči.
Zvažovala jsem možnost, že bych jí ty modré zraky vydloubla a otevřela sama, ale Alice se na mě jen nevěřícně podívala, což mi zřejmě mělo ukázat, že to vyloženě moc dobrý nápad není, a vrátila se do svého paralelního světa kdesi uprostřed svého mozečku, kde se ukazovala budoucnost. Rose si znuděně prohlížela nehty na rukou a občas škobrtla jedním okem směrem k Rakel, inu více zájmu o její maličkost neprojevovala stejně jako já. Konečně se někdo naladil na mé myšlenkové vlny, pomyslela jsem si pochmurně a věnovala jeden zahloubaný pohled krvavé skvrně na povlečení. No uklízet bych to nechtěla…
Carlisle Cullen:
Kalle nás odtáhnul někam daleko od ubohých finských studentů a posadil se na lavičku, jako by to byla snad ta nejpřirozenější věc na světě, čemuž jsem se ani moc nedivil, jelikož jsem si uměl představit jeho maličkost s tím andílkem, jak tu sedí a povídají o všem možném, jako to dělají zamilované děti, jenže moje myšlenky nejspíše moc nelichotily našemu krasavci Edíkovi, který takřka vyprskl smíchy a pak mírně naznačil, že můj přítel určitě žádnými romantickými pohnutkami netrpí a zřejmě ani žádnou lásku k tomu nebohému stvoření nechová, čímž si ale zřejmě nebyl úplně jistý, čemuž jsem se nedivil. I přes veškerou svou mohutnou děsivost to byl zkrátka také jen muž a upír hledající smysl své nekonečné existence.
"Máte to tu ve Finsku pěkné, zřejmě hotový ráj pro upíry," poznamenal Jasper tak nějak v rámci společensky přijatelné diskuze, která toho moc neprozradila, ale na druhou stranu nenastala ta chvilka trapného ticha, při které na sebe všichni jen koukali a netušili, co prohodit. Můj přítel na to nikterak ale nereagoval, jen pohledem skenoval své drahé boty, aniž by komukoliv a čemukoliv věnoval přehnanou pozornost, což u něj byl jev poněkud obvyklý, a já jsem si na něj za těch pár let, co jsem s ním strávil, zvykl. Nikdy se mi nezdál jako velká osobnost, ale dost jsem se v něm spletl. To, že nekomunikoval, neznamená, že neposlouchal.
"Kalle, nedá mi to, ale musím se tě na něco zeptat, co je mezi tebou a tou maličkou? Prostě mi nepřijde, že je to jen nějaký obyčejný člověk, kterého jsi nalezl na ulici," zamyšleně jsem po chvíli mlčení promluvil, aniž bych nějak doufal, že mi můj přítel odpoví. On jen přejel mou maličkost zmučeným pohledem a asi si začal rozvažovat, co mi všechno poví a co ne, ačkoliv jsem doufal, že by mohl všechno, no moc se mu do toho nechtělo. Ještě pár sekund zíral do blba, než se nakonec rozhodl promluvit:
"Jsi všímavý, příteli, ale…" Nestihl doříci svou větu a následně ztuhnul, fialovýma očima hledíc k budově ubytovny. Divil jsem se jeho chování, ale zdál se mi trochu moc napnutý, než abych ho provokoval dalšími otázkami, na které se mi stejně nedostane odpověď.
"Carlisle!" ozvalo se najednou pištivé křičení mé elfí dcery, ale to už můj přítel neváhal a rozeběhl se…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama