Tak jsem slyšela, že nám nefungoval blog... A také jsem slyšela, že na jiné doméně se lépe pracuje. Takže prosím, Kaisu už tu nehledejte, zkuste spíše odkaz dole. Nebo pokud máte náladu, tak blog tak trochu o ničem ještě níže. Protože tady už to fungovat nejspíše nebude... Ne nejspíše, určitě nebude.

http://kaisa-fireflie.blogspot.cz/

http://lempi-lumi.blog.cz/

Eraxont - 7. kapitola

10. dubna 2013 v 14:17 | Kaisa |  Eraxont
Dnes tak trochu převrat, opět se omlouvám za nespisovná slova ve finštině, ale ti dva se vážně neumí bavit normálně, proto ono nehezké omezení, co možná může vést k mylným názorům na děj. Když jednomu ujedou nervy a má to katastrofální následky, otevřou se jako obrázková kniha a není cesty zpět, pravda bude muset ven. A Carlisle si trochu otevřel ústa a poví nám, co je to ten Kallův dar vlastně zač...
Toivotan teille miellyttävää luettavaa.
Kaisa ;)
"Co už nelze uskutečnit v lásce, nechť se stane aspoň v nenávisti." - Stanislaw Dygat


Nechal jsem těch úvah a raději se zaposlouchal do ticha obrovského domu, kde i spadnutí špendlíku připomínalo dělovou ránu. Nemohl jsem nic slyšet, nikdo nemohl poslouchat náš rozhovor, jen Edward přes svůj dar, ale i on, dle všeho, nedokázal hrabat v hlavě Kallemu a Fince. Náhle se ale ozvalo zaklepání na dveře následované vrznutím pantů…

Renesme Carlie Cullen:

Ano, ano a tisíckrát ano, chtělo se mi křičet a vyzpívat mým sladkým sopránkem do celého světa, jelikož jsem konečně měla na domácí půdě někoho, kdo nesmrděl zmáčenou čivavou, nevypadal jako přerostlý jorkšír a nechoval se ke mně, jako bych byla snad něčí majetek, což už samo o sobě zavánělo trošku přehnanou naivitou, a tím nemyslím jen zákony, které zakazují vlastnictví lidí, protože… já stejně nejsem člověk, na to oplývám přílišnou krásou, taktem a celkově se neřadím mezi spodinu na potravním žebříčku.
Finové sami o sobě zaváněli obyčejností, i když je pravda, že tolik čistých blondýn a blondýnů jsem asi v životě neviděla, ale stejně se to zdálo až šíleně jednotvárné, asi bych tam nemohla bydlet a ztrácet se v té spoustě slámových vlasů a jmen. Nikdy jsem nepochopila, proč se mi lidé snaží vtlouci do hlavy, jak jim mám říkat, když stejně na ně nikdy sama od sebe nepromluvím a rodinu jsem si chtě nechtě prostě musela zažít bez ohledu na to, že bych raději hrála, že je neznám. Sice nevypadají, jakožto moje garde, samozřejmě, špatně, ale jejich chování vůbec neodpovídá tomu, co bych si představovala u někoho, kdo mi neustále cupitá za zadkem.
Naprosto spokojeně jsem si to štrádovala k sobě do pokoje, spřádat plány na chycení kočičky do pasti a snažila se ignorovat fakt, že to odporně vzhlížející stvoření, díky kterému se sem dostal Kalle, se právě nachází u mého drahého dědečka a jistě vykládá o své nehynoucí lásce k mému novému idolu, načež bude doufat v přeměnu. Ale já zajistím to, aby se v životě do její zapáchající krve nedostala ani kapička ničího jedu, paní jsem tu jednou pro vždy já! Cestou jsem zaslechla pár finských slov z pokoje pro hosty a pak několik ran nebo něčeho takového, tudíž jsem se přitiskla více ke stěně, ačkoliv mi to asi vážně k ničemu nebylo a poslouchala tu milou slovní přestřelku… Jak já tohle miluji.
"Kalle, kuuntele!" (Kalle poslouchej mě!) ozval se ten příšerně pisklavý hlas a s ním i pár kroků, nejspíše to bylo směrem více k oknu, ale vzhledem k mému menšímu handicapu v podobě polovičního člověka (a malých vnad po matce) jsem nemohla určit přesný směr a vzdálenost a nakouknout tam zavánělo trochu nezdvořilostí, jelikož bych se asi těžko vykecala z toho, že odposlouchávám cizí rozhovory.
"Mitä haluat?" (Co chceš?) zapředl smetáček s ledovým ostnem a tělem mi přešla vlna touhy po nevyzkoušeném zboží, které ještě ke všemu božsky vypadalo, no neříkejte, že by někdo odmítl takový… zvláštní módní doplněk. Chtěla jsem vidět situaci, ale i tak mu asi bylo nápadné, že se nějak moc zdržuji na schodech, i když argumentace s tím, že finsky vážně neumím, by asi prošla…
"Suomi... Mennään takaisin," (Finsko... vraťme se zpátky...) zamumlala blondýnka trochu rozpačitě a zřejmě celá rudla, jelikož krev začínala tepat silněji a rychleji… Rajská to hudba pro mé uši, ale v krku se vytvářelo magma, které chtělo tu životodárnou tekutinu spálit, vysát a nechat to tělo jen bezmocně vláčet po zemi, dala bych cokoliv za jeden doušek, jako si alkoholici platí nehorázné sumy za jeden jediný lok medového moku.
"Nro. Unohda. Olen jo päättänyt. Älä kerro minulle mitä tehdä. Sinä kuulut minulle ja olen kanssasi minä teen mitä haluan," (Ne. Zapomeň na to. Už jsem se rozhodl. Neříkej mi, co mám dělat. Ty patříš ke mně, a já jsem s tebou budu dělat, co chci...) klidně odpověděl můj vysněný princ na černém koni, ale tón jeho hlasu nepřipouštěl žádnou diskuzi. Tohle bych ho pěkně odnaučila a donutila si ho běhat tak, jak já pískám, i když k němu bych nebyla tak zlá a možná se i odvděčila několika dny s nejšpičkovějším tělem v celých státech… nebudeme troškařit, na celé zeměkouli.
"Mitä olen tehnyt. Se ei ole hyvä jäädä tänne."
"Älä puhu minulle. Älä väitä. Olet vain ihminen."
"Haista kukkanen, jonka lehmä eilen söi!"
"Mitä helvettiä! Käyttäydy itse."
"Sinä olet kamala! Vihaan sinua!"
"Turpa kiinni, narttu."
"Olet idiootti."
"Vittujen kevät ja kyrpien takatalvi."
"Sä oot yks mulkku jätkä!"
Rána, která prořízla ticho jinak poklidného domu a náhle se všichni začali jako supi stahovat na tu šílenou cizojazyčnou hádku, aniž by si kdokoliv z nich všiml, že má maličkost se nachází na schodišti, nikdo mne nepohladil po krásných vláscích a nezavadil o mě ani pohledem, více je zajímalo něco, čemu stejně nemohli ani za boha rozumět, nechápala jsem svoji rodinu, ale přála jsem si vědět, co se tam stalo.
"Co se to tu děje?" zeptala se Alice krajně vystresovaně ve chvíli, kdy jsem také vlétla s celou svou grácií do pokoje a všimla si klečícího člověka a Kalla, co ji probodával ošklivým pohledem jasně rudých očí, drže ji jednou rukou okolo zápěstí. Asi ji to bolelo, jelikož se snažila vytrhnout, ale co zmůže tohle nevytrénované nic proti upírovi. Rašelina jen pokrčila rameny a upřela uslzené oči na svého pastora či co… Ten věnoval mé tetě uklidňující úsměv a zavrtěl hlavou na znamení, že nic, jenže… Jasper zíral jako vyjevený a neustále opakoval slovo štít. Nikdo ho nechápal, to je doufám jasné, ale Alici to asi brzy cvaklo, tudíž se jí dostalo bouřlivého zavrčení Fina, které mi udělalo z nohou jen… rosol. Sakra, co se mnou ten chlap provádí…

Carlisle Cullen:

Za dveřmi se zjevil můj syn, Edward, který se zřejmě snažil zjistit něco více z jejich myšlenek, jenže ta dívka zřejmě měla podobný potenciál jako Bella, možná i silnější, jelikož Kallova hlava byla také nerozluštitelnou hádankou, ale o to více mi přišlo divné, že ona o nás upírech ví a není v nejlepším členka gardy. Ačkoliv Ara neznám tak, jak bych si přál a v co jsem doufal, tak podobnou lahůdku do svého týmu cvičených opic by si utéci nenechal. A už vůbec ne s nějaký tak slabým jako je Kalle.
"Nějaké nové informace?" tázal jsem se ledabyle a chvilkami si přišel jako takový ten špion, co se snaží nezaujatě vytáhnout z obyčejného člověka nějaké státní tajemství, ale tady se jednalo o bezpečí celé mé milované rodiny, smyslu mé nekonečně dlouhé existence, bohužel však Edward zavrtěl hlavou na znamení neúspěchu, který ho mrzel a připadal si, že zklamal. Věděl jsem to z pohledu do jeho tváře, nepotřeboval jsem být Jasper, abych cítil ten samý strach, co hnal moji mysl do naprostých extrémů, protože upír narušil naše teritorium, a ačkoliv věřím, že by nikomu neublížil, tak přeci jen je tu tam možnost, že je to vše jen nějaká zvrácená hra za cílem nás zlikvidovat. Nemám tušení, jestli by to jeho majestátnost zvládla, ale jeho dar je jiný, než Jane a Aleca… Bella by nám byla k ničemu.
"Carlisle, ona musí mít nadání, jinak si to nedokážu vysvětlit, ale nic z toho do sebe nezapadá. Volturiovi… je to zmatek ve všem. A bojím se, asi oprávněně. Možná by nebylo od věci nám říci něco o jeho daru," zhluboka se nadechl Edward, a ačkoliv to nepotřeboval, tak se usadil na židli a zahleděl se karamelovými zraky na mou maličkost, vyčkávaje kompletní odpověď, kterou jsem mu ale nemohl beztrestně naservírovat, jelikož bych si asi podepsal rozsudek smrti.
"Rád bych ti řekl všechno, ale myslím, že by to měl udělat on… I když máš pravdu, že to prokletí ti mohu trochu objasnit, názornou ukázku může poskytnout jen on a Jasper by ti asi vylíčil, co se v tu chvíli stalo… Zkrátka a dobře se nedá to, co umí, nijak zvláště pojmenovat a dost se to podobá daru Aleca a Jane," začal jsem klidně uspávacím hlasem, ale dodával to hlavní a podstatné v hlavě, jelikož jsem neměl sílu mu všechno vysvětlit. Má silnější nadání, protože jeho bolest není psychickou iluzí v pravém slova smyslu, je to holý fakt, živá a surová pro upíra, natožpak pro člověka. Většinou stačí v menší míře, nejsme zvyklí něco podobného cítit, ale na tvého bratra použil dar ve větší. Nejhorší bolest, co si kdy cítil. Fyzicky ti neudělá nic… Útočí na mysl a ovládá v tu chvíli podvědomí, nevyvlékneš se z toho. Zabíjí tě po kouscích, trhá cucky tvého srdce, pálí a ničí všechno… Zblázníš se.
Edward vyděšeně vykulil oči, jelikož vidina další ztráty družky, ačkoliv jen způsobené darem, by ho asi zřejmě dohnala k té sebevraždě. Smutně jsem pokýval hlavou a zvažoval tu nespravedlnost, kdy naprosto zdravý upír s čistými úmysly má dar tak trochu k ničemu, myšleno spíše tak, že se najde někdo, kdo ho zablokuje, a potom je tu skupinka, jejíž dar způsobuje to nejhorší, čemu jsme se chtěli jakožto lidé vyhnout, a jejich vnímání světa je šíleně převrácené a vládnou peklu.
"Dobře, nebudu se pokoušet…" Nedořekl větu, zbystřil a tiše naslouchal něčemu, co já jsem zřejmě nemohl slyšet, možná něčí myšlenky, ale silně jsem pochyboval o tom, že někdo má vážně tak zajímavý náhled na situaci, že by to nemohl předpokládat.
"Štít," zašeptal s rozšířenými zorničkami a pokračoval v prohrabování hlaviček dvou našich návštěvníků, no nechal jsem ho, ať si hraje, jelikož jsem chtěl vědět všechno, co on jediný mohl zjistit. Chvilku se tvářil jako Mengele nad novým objevem, nově chycenou rukou na přeživším Židovi, ale nakonec si jen zklamaně povzdechl a sesunul se hlouběji do opěradla, z čehož jsem vyvodil dva názory. Ti dva si své myšlenky chrání, nebo se štít zase zjevil.
"No?" křikl jsem po chvilce netrpělivě, když už mi vážně došli nervy nad pozorováním rozjímání Edwarda, co si ze mě chtěl asi udělat dobrý den, nebo já vážně nevím, co mu přelétlo přes nos, že mi jako otci a vůdci klanu nechce říci, co slyšel v myšlenkách. Přál jsem si vědět, co Rakel cítí a jak jí mohu pomoci.
"Lituji Rakel a mají co vysvětlovat."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama