Tak jsem slyšela, že nám nefungoval blog... A také jsem slyšela, že na jiné doméně se lépe pracuje. Takže prosím, Kaisu už tu nehledejte, zkuste spíše odkaz dole. Nebo pokud máte náladu, tak blog tak trochu o ničem ještě níže. Protože tady už to fungovat nejspíše nebude... Ne nejspíše, určitě nebude.

http://kaisa-fireflie.blogspot.cz/

http://lempi-lumi.blog.cz/

Eraxont - 10. kapitola

3. června 2013 v 22:30 | Kaisa |  Eraxont
Asi trochu zalitujeme nebohou Rakel, jejíž vzácná choroba se rozhodne si vzít svou daň, poté Isabella, které začínají ucházet lidské povahy, nechápe spoustu z nich a hlavně ty upíří ji pomalu, ale jistě dostávají do hrobu. Reneesme se chopí své šance a Kalle se nechá zlákat pozlátkem poloupíra. Jacoba to bolí, Rakel to bolí, cesty se motají, osudy splétají...
Toivotan teille miellyttävää luettavaa.
Kaisa ;)
"Malé bolesti přivádějí nás z rovnováhy, ale velké nás navracejí samým sobě." - Jean Paul


Znenadání se totiž místností ozval prosebný sten doprovázený bolestným jekotem…

Rakel Reeta Säde:

Mluvení neskutečně vyčerpávalo, tedy normální člověka určitě ne, ale pro mě každý okamžik mého života byl boj s osudem, který mi někdo předurčil. A ten někdo má asi velmi zvrácený smysl pro humor, jinak si to neumím vysvětlit.
Začalo to opět tak neskutečně nevinně, jen mi slzely oči a občas jsem zakašlala či ucítila měděnou pachuť krve v ústech, ale naštěstí nic více, doufala jsem, že z toho nic nebude, protože poté, co mi Bella svěřila své myšlenky, nechtěla jsem ji tím zatěžovat, ale na druhou stranu jsem měla neblahé tušení. Některé věci se dají oddálit, ale tady jsem měla najednou pocit, že se celá rozskočím, pokud něco neudělám, nikdy jsem neměla tušení, co bych měla provést, ale začínalo to gradovat.
Bolestně jsem vzdychla, oproti Kalleho daru to stále byl slabý odvar, ale on ho nikdy nepoužil v plné míře… Nemohla jsem mu mít za zlé, že zvýšil práh bolestivosti, ale já mu vlastně nemohla mít za zlé vůbec nic, byl můj majitel, pán a já musela poslouchat všechno, co on mi řekne, patřila jsem mu celým svým tělem, celou svou duší. Nenáviděla jsem to postavení ve společnosti, ale zvykla jsem si, zajištovalo mi to alespoň nějakou ochranu před celým tím zvráceným světem. Normálně bych se totiž stala potravou i v mladém věku, tak mě vlastně Volturiovi našli…
Život s nimi nebyl špatný, Eraxonti jsou pro ně naděje na obrovský a mocný klan, jsme pro ně budoucnost, a kdyby se k nám nechovali hezky, tak nebude tak veliké procento z nás přecházet do jejich područí. Já to zatím neplánovala, ani jsem netušila, jestli se opravdu chci stát upírem…
Ale přeměna proti tomuhle nemohla být nic, měla jsem pocit, že se rozskočím na malilinkaté kousíčky a nikdo už mě nikdy nesloží dohromady, že umřu velmi pomalu a bolestivě, jako kdyby se veškeré orgány trhaly, krev chtěla prorazit tepny…
Potlačit slzy bylo nemožné, sama jsem se divila, že jsem to vydržela tak dlouho, ale po chvíli se rozutekly po tváři. Prsty jsem zatlačila do drahé kožené sedačky a tvářila se, že je všechno v naprostém pořádku, protože už z vlastní zkušenosti jsem věděla, že oni tu bolest nemohou vycítit pomocí zvýšeného tepu nebo dechu, tak to nefungovalo. Prostě se najednou z ničeho nic objevila jakási iluze toho, že se mi trhá tělo na kousíčky. Zalapala jsem po dechu.
Bolest se stupňovala nějakou pochybnou geometrickou řadou a nedávala tělu možnost prchnout, plně pálila v celé své síle, a když už jsem si na okamžik zvykla, tak ihned zvýšila svou intenzitu. Sžírala každou část mého těla, bolestně pulsovala a pálila, tvořila obrovské rány v těle a hnala krev nebývalou rychlostí kupředu, každý tep způsobil stažení všeho svalstva a bolestnou křeč. Prosila bych, doufala bych, a i přes to všechno jsem věděla, že to nepomůže, že tohle nezachrání ani smrtelná dávka morfia…
Krev by ho zlikvidovala, smetla jakýkoliv pokus o spasení, to jsem věděla. Možná jsem jen člověk, ale zachovávala jsem si chladnou hlavu ve všech situacích, ale ne protože bych chtěla, já jsem musela. Predátora provokuje strach, potřebuje ho cítit, než uloví svou oběť, a to já si jako majetek upíra prostě dovolit nemohla. Nechtěla jsem skončit jako potrava, na to jsem si života moc cenila…
Ale to jsem nejprve musela přežít tohle, a to také zdaleka nepřipomínalo cestu růžovým sadem, tělo se mi div nerozpadlo, neředěná bolest se hrnula do každé buňky a ničila její strukturu, pálila organely. Párkrát jsem zalapala po dechu, ale nejspíše jsem to neměla dělat, protože se mi do plic nahrnulo množství krve a ta mými dýchacími cestami dostala do nosu, do úst, nebo alespoň já jsem si to myslela, bolest gradovala a sílila na něco neskutečného, tělo jsem měla v jednom ohni, pálilo se zaživa, ale přesto neneslo žádné známky toho všeho, co se odehrávalo, nechtěla jsem skučet, ale bylo to jako provokace…
Pomalinku ale jistě se bolest rozšiřovala po celém těle, nabírala na intenzitě a vysmívala se mé lidské schránce. Nemohla jsem dál, nešlo to, hrud zaplavil pocit naprosté prázdnoty, před očima se objevila naprostá temnota, černo a poté…
Všechno reálné se začalo trhat, jako kdyby mne někdo svlékal z kůže, cosi se dralo z hlubin krve, ale to už jsem nebyla schopna vydržet, zkrátka to nešlo, vyjekla jsem a nechala se unášet někam do hlubin sladkého bezvědomí…
Mohlo uběhnout pár dní, mohla uběhnout milénia, či jen pár sekund, ale já bych to nepoznala, připomínalo to spánek za jitra, kdy ztrácíme naprosto pojem o jakémkoliv čase, padala jsem z jednoho bezvědomí do druhého bez šance na odpočinek. Moje tělo existovalo v neustálém stresu a jediné, co jsem zastřenými smysly vnímala, bylo pípání jakéhosi přístroje, palčivá bělost stropu a neutuchající ničení mě samotné zevnitř, občas cosi bodlo do rukou, občas křeče nabraly na intenzitě a měděná chuť se nahrnula do úst, ale nic více.
Nedokázala jsem pohnout jedinou končetinou a tělo bezvládně leželo, zřejmě existující na umělé výživě… Spánek ne a ne přijít, vyhýbal se tak dlouho, dokud další vlna rozbouřených krvinek nezačala ničit tělo zevnitř…

Isabella Marie Swan-Cullen:

Spousta informací by za normálních okolností způsobila nevraživost všech upírů, protože ti si zkrátka nedokázali přiznat, že by někdo věděl něco víc, že na světě je něco neozkoušeného a nového. Druhá polovina, když už by to jakž takž přijala, by mne podezírala a obviňovala ze zrady, jelikož by neustále žila v domnění, že jsem to všechno věděla, nakonec bychom se nejspíše rozhádali, pár let se neviděli a za několik století, kdy by si každý žil svou spokojenou existenci, si padli okolo krku a vesele se objímali. Naštěstí se podobný doják nekonal za dvou důvodů…
Mezi upíry nepatřím zrovna extrémně dlouho, tudíž stále mám nějaké ty lidské zvyky, ale zadruhé hlavně kvůli nebohé Rakel, která již pár týdnů ležela na pokraji života a smrti.
Všichni jsme za ní chodili jako bludičky, snažili jsme se ji zastihnout ve stavu bdělosti, ale jen málokomu se to kdy povedlo. Tedy, skoro všichni. Kalle se za celou tu dobu u její postele neukázal ani jednou, Carlisle mu sice pravidelně referoval o všech změnách v jejím stavu, ale nezdálo se, že by ho to vůbec zajímalo, odkýval to, ale stále si udržoval naprosto chladný odstup. Když byl požádán někým, aby nechal tu chudinku stáhnout z něj štít, tak si jen pohrdavě frknul a zavrtěl hlavou, nezdálo se, že by vůbec bral v potaz fakt, že smrt jí klepe na vrátka. A toho se rozhodla docela necitelně využít moje dcera.
Z počátku to začalo jejich nevinnými diskuzemi, bavila se s ním (tedy bavila, ona mluvila a on mlčky seděl a hleděl do dálky, což byl poslední dobou asi jeho obrovský koníček) a zahlcovala ho spoustou nepotřebných informací. Pak to pokračovalo voděním za ruku, což už těžce nesl můj chlupatý přítel Jacob, Kalle totiž začal věnovat Nessie více pozornosti, než bylo zdrávo. Občas jí věnoval nějaký dotyk, který se od kamarádství vzdaloval mílovými kroky a nakonec… Moje dcera se vykašlala na svou lásku, na vlkodlaka, který jí vložil srdce do rukou, a začala bez okolků a bez ohledů na city chodit s tím obrovským upírem. Nehodili se k sobě, on připomínal obrovskou ledovou kru, která jen čeká na to, aby někomu spadla na hlavu, a ona, taková něžná a jemná dívka…
Jacob to nesl těžce, skučel a trávil u nás spoustu času, drásal staré rány a doufal, že mého potomka přinutí ho zase milovat, ale nestalo se tak, Kalle to nedovolil a jemu si nedovolil nikdo z nás odporovat, nikdo. Každý se bál, aby mu něco ten obrovský upír neudělal, sílu jeho daru mohl na vlastní kůži pocítit už i Edward, který se od té doby muži vyhýbal obrovským obloukem.
Já jsem ho neřešila, asi bych se zbláznila, protože jeho povaha odrážela přesně to, čeho jsem se bála - pravou upírskou podstatu. Šel po tom, co chtěl, nebál se mrtvol, živil se lidmi, neměl svědomí a majetnicky si přivlastňoval skoro všechno, co se mu nachomýtlo před nosem. Nevyznala jsem se v něm, jeho reakce nikdo nikdy nepředpokládal a lišili se podle jeho rozmarů. Z Finů jsem si více oblíbila Rakel, která i za dobu, co strávila připoutaná na lůžku, promluvila víc jak on.
Chodila jsem za ní s Jacobem, bylo to jediné místo v domě, kde jsem nemusela čichat ten jeho odporný pach, i když musím uznat, že ta čivava vedle mě zrovna vábně také nevoněla, ale když to porovnám s Rakel, tak se jejich vůně kompenzovali. Jemu přišla velmi podobná člověku, možná měla o něco více z esence upíra, takový vábivý člověk, ale nevadila mu.
Povídali jsme si jako přítel a přítelkyně, diskutovali jsme o všem možném, a když se nám občas podařilo zastihnout Rakel v relativně přijatelném stavu, tak jsme ji zasvětili do toho, co se děje. Netvářila se nadšeně, ale těžko říci, zda to bylo situací, nebo bolestí. Moc nemluvila, její tělo poslední dobou procházelo něčím, co nikdo z nás nemohl pochopit, i přes evidentní bolesti nikdo z nás nezaznamenal jakékoliv vychýlení jejích životních funkcí z normálu, odpovídala všem standardům normálního člověka. Carlisle prováděl různá vyšetření, ale nikam to nevedlo… V domě vládla bezmoc, neskutečná bezmoc.
Vše se umírnilo, jako kdyby pomalu všichni uvadli, jediný optimista byla napůl mrtvá Finka, jak patetické, ale přesto pravdivé. Nikdo nedělal nic, co ho předtím bavilo, všichni zarytě mlčeli a občas prohodili nějakou tu frázi, aby opadla trapná atmosféra, lovilo se v malých skupinkách a nic závratného se nedělo. Kalle se ale nenabídl, že odejdou, jen s tím svým arogantním úsměvem chodil a vodil za sebou ocásek v podobě Reneesme… Nenáviděla jsem ho čím dál tím víc, ale každý pohled na Rakel mě nutil to potlačit, všechno naše patologické hádání bylo oproti jejímu utrpení nic a ta bezmoc… Nekonečná bezmoc.
"Bolí to," zašeptala blondýnka s pronikavě modrýma očima, když se jí podařilo vymámit z okovů neutuchajícího palčivého ničení. Její barva se dala přirovnat k upírovi, možná i bělejší, oči měla naprosto vlažné, vodnaté a lesklé, ztratilo se z nich všechno, co tam kdy mohl nějaký její druh vidět. Rty se třásly, celá se třásla.
Snažila jsem se nahmatat její ruku, znovu provést kontrolu toho všeho, ale zavrtěla hlavou a slabě se nadechla, při pohledu na ni by si člověk teprve uvědomil, jakou cenu má kyslík.
"Já vím, ale nedokážeme ti pomoc, Rakel, nikdo z nás. Kalle nic neřekne, neustále se vodí za ruku s Nessie… Je to tu hrozné, nesnesu to… Zlomený Jacob, já… já prostě nevím, co máme dělat," mumlala jsem slova, co mi přicházela na mozek a tiše pozorovala emoce v její tváři, pohled se jaksi zlomil, ale nevěděla jsem, co přesně to způsobilo. Pokoušela se zvednout, ale po několika neúspěšných pokusech to vzdala, zhluboka si povzdechla a prsty roztřeseně zajela do takřka bílých vlasů.
"Já… odejdu, když odejdu, on půjde za mnou," roztřeseně promluvila, ale její nápad jsem potlačila hned v zárodku, nikdy už to nebude stejné, to mi bylo naprosto jasné, takže je úplně jedno, jestli tu zůstane, nebo ne. Nějak sem přiváděla mír, její otázka zůstala nerozhřešena a všichni se snažili s tím něco udělat, stmelilo nás to…
Upíři jsou hrozná stvoření, dokáže nás spojit jen touha po tom získat něco nového či podobné slabé věci, stačí jeden narušitel a všechno to křehké se ničí. Rakel ve svých světlých chvilkách rušila všechny moje pochybnosti, vyprávěla o životě ve Volteře, o svých pocitech, o nemoci, o přátelích… Stala se mi jakousi společností. A evidentně jsem nebyla jediná, komu se zamlouvala.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anna Anna | Web | 3. června 2013 v 22:55 | Reagovat

Velice zajimavé, i dlouhé. :) Líbé se mi to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama