Tak jsem slyšela, že nám nefungoval blog... A také jsem slyšela, že na jiné doméně se lépe pracuje. Takže prosím, Kaisu už tu nehledejte, zkuste spíše odkaz dole. Nebo pokud máte náladu, tak blog tak trochu o ničem ještě níže. Protože tady už to fungovat nejspíše nebude... Ne nejspíše, určitě nebude.

http://kaisa-fireflie.blogspot.cz/

http://lempi-lumi.blog.cz/

Dědictví křišťálové víly - 1. kapitola - Nefrit

31. srpna 2013 v 22:34 | Kaisa |  Dědictví křišťálové víly
První kapitola příběhu, který píše sám život. Čerpat zkušenosti z reality je přeci to nejlepší, co může být, ne? Tak se usaďte a pokochejte se prací, co trvala dvě hodiny, psal ji sám život a zprostředkovávala přetížená hlava... Kaisa.



Dělalo mi problém se normálně nadechnout, několikrát jsem musela marně zalapat po životodárném kyslíku, abych se zbavila tíživého pocitu na hrudi, co mě již několik hodin trápil, vlastně od chvíle kdy se vrátil domů. Nenáviděla jsem ho za to, mohl si zůstat v kanceláři o několik hodin déle a věnovat se svojí práci, ale on měl spoustu lepších nápadů, a práci si nechával na poslední a nejméně vhodný okamžik, avšak vždycky mu to vyšlo, a já mohla tak jen prosebně doufat, že se opět všechny povinnosti nahromadí. Nechtěla jsem ho tu, byl to vetřelec s tváří stejné rasy, naháněl mi hrůzu každým svým nekorigovaným pohybem a rozmáchlým gestem. Udělal to zase.
Opakovalo se to den co den, hodinu co hodinu a já jsem to prostě nesnášela. Sice jsem věděla, do čeho tímhle manželstvím půjdu, ale vždycky jsem měla takovou tu slepou naději, že to všechno pomine a já ho z jeho závislosti vyléčím jako nějaký anděl, že pro mou maličkost toho všeho nechá a stane se z něj lepší člověk. Nikdy se mi to nesplnilo. Od začátku našeho společného soužití jsem žila ve strachu, bála jsem se naprosto všeho - chvíle kdy přijde domů a přinese si další láhev té životodárné tekutiny, co mu dle jeho slov okořenila život. Děsila jsem se chvíle, kdy se dopotácí do naší ložnice a srdceryvně se bude snažit zplodit potomka. Husí kůži mi naháněla představa, s čím zase přijde, a co všechno bude moje vina. Ale nemohla jsem ho vzdát, to prostě nešlo.
Nehrál v tom roli žádný pozůstatek obyčejné lidské hrdosti, ale syndrom naprostého vyhoření - nepatřila jsem mezi nadanou část lidí, neoplývala nadprůměrnou inteligencí a zvládala jen každodenní úkony ženy v domácnosti. Vařila jsem, pekla, uklízela, nakupovala a tvářila se dostatečně reprezentativně, aby se za mou maličkost nemusel Pan právník stydět. Každá sousedka z naší ulice ho vyhlížela, každá by mu jen podstrojovala a všechny ho chtěli odlákat od té neplodné ošklivky, co si choval doma. Vadilo mi to, ale na druhou stranu bych byla nejraději, kdyby se to nějaké povedlo.
Chápejte mě, podívejte se na věc z mého úhlu pohledu a možná vám to docvakne. Věděla jsem, že jakmile odejde on, tak nezbyde nikdo, kdo by se o mě postaral. Znamenal jistý druh zvráceného zázemí, kdy pro svou existenci jsem ho doopravdy potřebovala, kdy představoval jedinou alternativu mého partnera… Protože, kdo by chtěl ženu, co nedokáže plně využít jeho genetického potenciálu a porodit dokonalou kopii jeho otce? Tisíckrát mi to můj druh připomínal a já si musela přiznat, že má pravdu. Bez něj bych byla nic.
Po chvíli se mi podařilo úzkostný stav rozdýchat a opět se vrhnout do práce, kterou jsem stejně ve výsledku dělala naprosto zbytečně - zametala jsem sklep. Celý náš dům dýchal až hygienickou čistotou a blyštil se jako čerstvě obroušený diamant, ale co jiného jsem měla dělat? Bála jsem se, co by udělal, kdybych ho neudržovala v tomhle stavu, obecně… Nedokázala jsem jeho reakce předpovídat, jednou se choval jako ten nejvzornější a nejlaskavější muž, jindy jako vtipálek, ale většinou jako agresivní lidoop. Stejně jako momentálně.
Sklep byl vlastně takovou únikovou cestou, jak se nekoukat na tu spoušť, co vytvářel nahoře v našem domě. Ozývalo se šoupání, praskání a rány. Určitě spousta věcí z nábytku spadla, ale jak jsem mu mohla vymluvit to stěhování? Nijak, prostě si řekl a udělal. A já mohla jen odklízet zbytky, co nechal na mně a každé ráno se bezúspěšně snažit mu vysvětlit, že to všechno byl jeho nápad, a já s tím tudíž nemám vůbec žádné dočinění. Ale nechápe to, nechce mě poslouchat, proto se vždy cestou z práce staví pro další lahev a jde to celé od začátku, jako bludný kruh…
Matka mi to říkala, neustále mi kladla na srdce, že tenhle typ muže není pro mě, ačkoliv se na návštěvách choval naprosto předpisově, proto jsem jí její nevěřícný přístup k věci často vytýkala, ale nyní jsem musela rezignovat a přiznat si pravdu - ona mi to říkala, milionkrát omílané téma jsem stejně neuposlechla a takhle to dopadlo. Jsem nic, nic zavřené ve zlaté klícce.
Pokračovala jsem systematicky po rozlehlém prostoru a snažila se zaměstnat hlavu něčím užitečným, manuální práce mi pomáhala se vyrovnat se všemi situacemi a vlastně svým vlastním způsobem jsem si na ní vybíjela vztek, který bublal z mého nitra. Kdysi bych se možná za svůj názor i postavila, ale on mě zlomil, zničil, ochočil… Bála jsem se ho, každý jeho návrat domů představoval neskutečné utrpení z toho, co bude - vždy jsem cítila, že něco není v pořádku, ale nechávala to, a pak najednou přišel zlom a bum - zničil se ten křehký mír mezi námi a já upadala do depresí, kdy jsem netušila, co bez něj budu dělat. Stal se stejně potřebný jako kyslík, ale stejně tak nenáviděný jako smog v něm. Stejně jsem se ale vždycky poníženě odplížila prosit o odpuštění.
Do očí se mi nahrnuly slzy, kolikrát jsem si zakázala přemýšlet nad tím, ale nikdy mi to nevydrželo déle než pár dní, pak jsem se opět začala utápět v beznaději a smutku z bezvýchodné situace, ale dokonce jsem ani nechtěla podniknout nic na svoji záchranu. Raději utonout než být sestřelen… Z úvah mě vytrhl příšerný zvuk, kterého jsem se tolik obávala - tříštění série předmětů o chladnou šedivou podlahu našeho obývacího pokoje. V krku se mi usadil pověstný knedlík, co jsem nebyla schopna spolknout, a já musela napůl hystericky upustit koště. Vyrazila jsem plnou rychlostí po několika schodech do obytné části, abych zjistila napáchané škody. Ale už předem jsem věděla, že to vidět nechci.
Jakmile jsem zabrzdila u dveří, tak se spustila série opileckých nadávek, kterým jsem s jeho špatnou artikulací sotva mohla rozumět, ale bezpečně jsem pochytila, že jsou všechny adresovány mojí maličkosti bez ohledu na fakt, že já jsem v pokoji vlastně vůbec nebyla. Ale potom mě naprosto zamrazil pohled na mého od pohledu dokonalého manžela s bujnou kšticí blond vlasů, ale naprosto nepřítomným výrazem v krví podlitých očích, jak se snaží na poslední chvíli zachránit obrovskou skříň plnou toho nejcennějšího, co jsem měla po své babičce - starodávné sklenky, vázy a postavičky, jež většinou vesele skotačily po policích. Většina snahy již ale byla marná, drahocenné ozdobné předměty padaly v kaskádách směrem na podlahu a měnily se v nesourodé střepy.
"Shannon, nestůj tam jak pytel hnoje a pomoz mi!" zařval hlasitě, ale než jsem se stačila jen o pár kroků přiblížit, tak se mé poslední naděje na přeživší předměty změnily v prach, pustil to obrovské dřevěné monstrum a nespokojeně si měřil celé to dílo. Naprosto paralyzovaná jsem mohla jen šokovaně přihlížet tomu, jak všechny moje vzpomínkové předměty na veselé hrátky s mou nejmilovanější osobou upadají v nemilost ostré šedé podlaze a ničí se. Ničí se stejně jako všechny sny a plány, co jsem do budoucna měla, ozvalo se mi tupě v hlavě, ale nezmohla jsem se na jediné slovo. Do očí se mi draly slzy ponížení, měla jsem citový vztah k tomu, co on jediným svým rozhodnutím zničil, ale jeho to evidentně nezajímalo. Znovu si přihnul z medové lahve a věnoval mi jeden tupý pohled.
"Co to děláš, Williame?! Proč, sakra, co jsem ti udělala?!" rozječela jsem se hystericky ignorujíc slzy, co mi kapaly z očí a ničili tak několika hodinovou práci, co jsem na svém obličeji odváděla každé ráno - potřebovala jsem si alespoň chvilku připadat krásná a výjimečná, když i pro vlastního manžela jsem znamenala spíše přítěž. Muži se za mnou někdy otáčeli, ale než stačili cokoliv pronést, tak jsem byla pryč, já jsem si na rozdíl od nich uměla představit ten cirkus, co by následoval. Jednou jsem si vyšla večer s kamarádkami a vrátila se o něco později… Už jsem to nikdy neudělala. Za normálních okolností bych se mu nepostavila, ale teď jsem se naštvala, poháněl mě jen surový hněv z jeho ignorantského chování, z jeho neúcty k mojí osobnosti. Probudilo se něco, co jsem nevěděla, že v sobě ukrývám.
"Drž hubu, krávo, je to všechno stejně jenom tvoje vina. Ukliď to, mám tě dneska plný zuby!" odsekl jako malé děcko a potácivou chůzí zamířil kamsi do útrob našeho domu. Byl tak zranitelný, neovládal svoje pohyby a jeho vnímání bylo značně zkresleno přemírou alkoholu v krvi, mohla jsem mu ublížit a tvrdit, že jsem jednala v sebeobraně, tolik jsem si přála mít alespoň takovou odvahu… Ale ne, nikdy jsem na něj nevztáhla ruku, nezvýšila hlas a dnešek se v tomhle nikterak nelišil. Plačky jsem se pokoušela to dřevěné monstrum zvednout, a až po zapojení naprosté většiny svého svalstva se mi to podařilo.
Při pohledu na skříň se mi sevřelo srdce a já se opět pokusila zhluboka nadechnout, připomínala mi dny, kdy jsem si byla ještě jista svou hodnotou, kdy jsem se nebála mužům ukázat, že za něco stojím. Tehdy jsem si připadala nádherná - rezavé vlasy jsem pro jejich neobvyklost milovala, zelené oči jsem měla tak pronikavé a svatební šaty tak nádherné, že bych určitě předčila i princeznu. Ale dnes? Co jsem dnes?
Jala jsem se věnovat sbíraní střepů všemožných barev, na moje nádherné skleničky z černého skla, figuríny veselých tanečníků, ladné krčky labutí, divoké sošky koní, rubínové vázy a vlastně všechno krásné v mém životě už mi zůstávaly jen vzpomínky. Nepamatuji si chvíli, kdy jsem se cítila hůř, protože žádná taková vlastně nebyla - většinou jsem se snažila všechno udělat z mé vlastní vůle, ale najednou tu byl příkaz, ať odstraním ze svého života to nejšťastnější období bez ohledu na to, jak moc to zamává s mými city. Jeho to nezajímalo, byla jsem pro něj jen hračka a to uvědomění bolelo snad dvakrát tolik, ale… Opustit ho? Odejít? Už jen z povinnosti to nešlo. Někdo mu musel pomáhat, protože jinak by se jednou opil tak, že by ho nikdo nevzbudil, a méně než cokoliv jsem si teď přála mít smrt na krku.
Nezáleželo na tom, jaký je, přeci jenom stále jsem s ním byla spoutána - v dobrém i zlém, ale kdy přijde ta lepší část? Stane se mi někdy oporou, člověkem do nepohody? Podobné myšlenky se mi honily hlavou ve zběsilém reji po celý zbytek večera, kdy jsem se do posledních sil snažila dát do normálu zbytky jeho snažení, uklidila jsem střepy, zametla, vyluxovala, vytřela a zbytek nábytku vrátila na původní místo. Naštěstí se tomu opilci podařilo usnout dříve, než se vrhl s chutí na další místnosti, proto mi to nezabralo zase tolik času a odprostilo mě to od povinností ženy. Mohla jsem se chvilku věnovat zase svojí maličkosti, než se probudí, takže jsem si napustila vanu plnou horké vody a přidala si do ní jednu z mnoha solí, které jsme tu skladovaly na dojem čistotného sídla.
Horká voda dokázala sice uvolnit zatuhlé svaly, ale smýt jakýsi prapodivný pocit méněcennosti se jí nepovedlo a sůl jen dráždila moje pochroumané dýchací ústrojí, takže po půl hodině jsem byla nucena vylézt a provést základní hygienu. Při pohledu do zrcadla se mi vyjevila otázka, kam zmizela všechna ta nadpozemská krása, co jsem v sobě uchovávala? Zíraly na mě dvě prázdné oči, barevně tak nezajímavé, že většině lidí by nestáli za pohled, vlasy zničené a polámané a barva pokožky tak nezdravá jako nezralý citron.
Smutně jsem dokončila denní rutinu a na posledních pár volných chvílí se rozhodla zajít do podkroví, kde jsem mimo knihovny skladovala také nějaké své dokumenty. Hodila jsem si na sebe huňatý župan a opatrně se vydala po schodech nahoru, abych nevzbudila draka spícího dole. Dveře se s vrznutím otevřeli a vpustili mě do tajemného světa, kam jsem se zavírala ve chvíli, kdy mi bylo tak špatně, že jsem nemohla vydržet v těch sterilních prostorách. Tady všechno dýchalo historií, staré oprýskané stolky, na několika místech ušmudlaná tapeta sice nepůsobily na první dojem dokonale, ale když si člověk začal rozvíjet ty příběhy, co se tady všechno mohlo a nemuselo stát, jak se tady milenec setkával se svou nejdražší, tak ten dojem brzy opadl. Ne každý pokoj uměl vyzařovat tolik emocí, povyprávět svému posluchači tolik příběhů, a už vůbec ne žádný z těch našich nových. Tenhle se v tom znatelně lišil.
Usadila jsem se do proseděného křesla namodralé barvy a zabalila se do staré vlněné deky, kterou mi vždycky okolo ramen motala moje pramáti a šeptala mi u toho konejšivá slůvka. Tehdy jsem to nenáviděla - přišla jsem si jako malé dítě, co neustále potřebuje opečovávat, ale jako starší jsem konečně pochopila, že ten něžný dotyk jsem potřebovala. A že bych ho chtěla znovu. Moje babička obecně byla v mém životě velmi význačnou osobností, nemohla jsem na ni zapomenout, na její krásu a přirozené charisma, tu eleganci, s níž se pohybovala po místnostech, ale také tu láskyplnou péči, co věnovala všemu živému ve svém domě. Zemřela den před mou svatbou s Wiliamem.
Nadechla jsem se zatuchlé vůně letitých knih a slabě přivřela oči, nechtěla jsem usnout, ale vyčerpání z celého dne mě dostihlo v tu nejméně vhodnou chvilku a během okamžiku se mi podařilo tonout v ne příliš sladkých snech… Probudila jsem se asi okolo půlnoci, světlo měsíce probleskovalo oknem se zašedlým rámem a odráželo se od čehosi blyštivého v rohu. Natáhla jsem po tom jednu přeleželou ruku a nestačila žasnout nad svým nejnovějším objevem, protože… Štěstí mě polilo s nevídanou intenzitou a já mohla chvilku jen hledět na věc v mé ruce.

Rysy měla velmi ostře řezané, barvu nefritového křišťálu, šaty slabě ozdobené ornamenty připomínajícími runy a vlasy sepnuté do neúplného drdolu. Oblečení velmi skrovné, ale na vílu dostačující… A co že jsem to našla? Malou skleněnou panenku.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 1. září 2013 v 20:02 | Reagovat

Dost dobrý  :-D

2 Eliza Eliza | Web | 1. září 2013 v 20:03 | Reagovat

Koukám, že do projektu se zapojuje čím dál tím víc lidí. Možná by stálo za to zkusit něco takového napsat...:D
Jinak pojala jsi téma dle mého názoru krásně, dávalo mi to smysl a mělo to pointu. Líbí se mi tvé popisy, dokážeš skutečně velice dobře přiblížit danou situaci. Huňatý župan a podobné...To se mi líbí :)
Co říct víc na závěr, než že je to skvělá práce a jen tak dál? :)

3 Sillia Sillia | 2. září 2013 v 11:59 | Reagovat

Opravdu úžasný, má to hlavu a patu, a ten děj a pocity jsou tak krásně popsané, opravdu umělecké dílo.

4 Charbon Charbon | E-mail | Web | 2. září 2013 v 12:25 | Reagovat

Musím se přiznat, že jsem to zatím nečetla, protože teď nemám čas, ale určitě se k tomu dostanu :3 Jen ti chci říct, že si tě přidám do SB :)

5 Rexxanna Rexxanna | Web | 8. září 2013 v 10:07 | Reagovat

No už jsem to dočetla a velice se tito povedlo to klobouk dolů :-) A jinak do SB si tě ráda přidám :-)

6 eazi eazi | Web | 10. září 2013 v 12:09 | Reagovat

Chvilku jsem se přemlouvala, jestli to přečtu, když jsem viděla rozsah, ale nelituju. Hrozně krásně napsané. Poutavé, čte se to samo. A příběh smutný ale zajímavý. :-)

7 Charbon Charbon | E-mail | Web | 13. září 2013 v 13:42 | Reagovat

Konečně jsem se odhodlala si povídku přečíst a musím říct(napsat)... Je vážně dobře napsaná a líbí se mi :-). Rozhodně se těším na další kapitolu :3

8 *Petra a Kath* *Petra a Kath* | Web | 7. října 2013 v 9:56 | Reagovat

Tábor polokrvných
Niekde na Long Islande sa nachádza zvláštne miesto. Miesto pre ľudí ako si ty. Polobohov. Je to jediné miesto pre náš druh. Musíme neustále trénovať aby sme mohli žiť vonku a bojovať proti obludám. Ak chceš ešte žiť, neváhaj a pridaj sa k táboru polokrvných!!!

9 Ellnesa Ellnesa | Web | 18. října 2013 v 11:15 | Reagovat

To je překrásné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama