Tak jsem slyšela, že nám nefungoval blog... A také jsem slyšela, že na jiné doméně se lépe pracuje. Takže prosím, Kaisu už tu nehledejte, zkuste spíše odkaz dole. Nebo pokud máte náladu, tak blog tak trochu o ničem ještě níže. Protože tady už to fungovat nejspíše nebude... Ne nejspíše, určitě nebude.

http://kaisa-fireflie.blogspot.cz/

http://lempi-lumi.blog.cz/

Dědictví křišťálové víly - 2. kapitola - Obsidián

30. září 2013 v 19:19 | Kaisa |  Dědictví křišťálové víly
Psal sám život, ale co dál? Co když i jemu utekla múza, co když i on si dal na měsíc pokoj? Veselá to představa, ale nenechte si nic podobného nalhat, drazí čtenáři. Tentokráte nalezneme spolu se Shannon předmět nedozírné hodnoty a odhalíme další kousek tajemství... Nebo ne? Nenechte se zmást, to radí vám Kaisa. ;)


Will se vzbudil s mírným harašením v hlavě, které se zjevilo jako reakce na včerejší příjem těch lahodných tekutin, ale už si natolik zvykl, že automaticky sáhl po nočním stolku hledaje nějaký ten vyprošťovák. A ono nic. Tenhle poněkud neobvyklý jev ho donutil rozlepit slepené oči a zamžourat do ztemnělého pokoje. Chvilku mu trvalo, než dokázal zaostřit na jednotlivé kusy nábytku, ale nakonec mu tak nějak došlo, že jeho milovaná ženuška vlastně nejspíše ještě ani nevstala, tudíž to tu vypadalo jako po výbuchu atomové bomby. Poházené košile, kalhoty se válely mezi kusy střepů z jejích ctěných lapačů prachu od babičky. (Pár si jich přinesl v košili, v chodidlech a několik mu napadalo do zašlé sklenice od piva.)Tak to mu jen tak neodpustí.
Zasténal a se zahekáním se vyhrabal na postel s nepřítomně pitomým výrazem ve tváři, tak nějak mu to bylo jedno, ačkoliv svou ženu teoreticky miloval - jenom pro něj představovala jistý fakt, nikdy nevzbudila dojem, že by na ni měl žárlit, tak si ji bral - jako fenu, jako majetek. Ale tohle byla rána, která jejich vztah zničí na pekelně dlouho. Mlhavě si uvědomoval, že by teoreticky měl vyseknout nějakou nádhernou omluvu nebo něco podobného, ale na druhou stranu se jeho mozek stále ještě utápěl ve velikém množství jakýchsi jedovatých látek se zbytky alkoholového opojení, proto ho nenapadlo nic lepšího než zaklít a potácivou chůzí se vydat do kuchyně.
Shannon věděla, že její manžel už je dávno vzhůru, ale nepokoušela se dát najevo, že je při vědomí. Možná bude lepší, když si ten tyran bude myslet, že stále ještě tone v sladkých snech, a odejde si po svých do té své kanceláře za prsatými sekretářkami, co mu mohou jistě přinést uspokojení, co ona nedokáže. Žena jednoduše pozná, když o ní muž ztratí zájem a ona už ani nedoufala, že by se mu na ní něco mohlo líbit. Kdysi asi pokládal rusé vlasy za znak dominance a bojovnosti, vypracovanou postavu za nádherný ukazatel smyslnosti, ale podobnými věcmi se člověk opije a začne je pokládat za naprosto normální a obyčejné.
Dlouho jen tak ležela a k hrudi si tiskla tu nefritovou panenku, co včera našla, dávala jí jakýsi pocit sounáležitosti, že není sama křehká a bezbranná v tomhle obrovském světě plném třaskavých míst. Zůstala si jen s ní, protože celý zbytek rodiny té nebohé skleněné věcičky skončil v troskách pokoje. A ona nikdy žádnou pořádnou rodinu neměla, sice se někdo jejím otcem nazýval, ale nechoval se tak, nebránil ji, nechránil ji, neposlouchal ji. A matka? Jeden by řekl, že za svou dcerou bude stát, ale nikdy to neudělala, nechávala ji přebrodit se tím největším bahnem a zakusit hrůzu všední reality. Ale ona nepatřila k nim, nebyla jenom a pouze jejich, protože asi v 15 letech se dozvěděla, že si ji vzali z nějakého strašidelného domova dětí na jihu Anglie. O to zvláštnější bylo, že si nic takového nepamatovala.
Tomu ale nikdo nepřikládal nějakou rozměrnou váhu, přeci jenom byla stále jen malé děcko, co si dost vymýšlelo o všemožných vílách, křidélkách a bytostech, co vlastně vůbec neexistovali. Ale Shannon věděla, že je viděla! Stáli tam, sledovali ji a šeptali si o ní, ale brzy se naučila o nich nemluvit. A pak se dokázala od toho světa plného nádherných bytostí odpoutat, až jednoho rána zjistila, že cesta do školy utichla, chodby zely prázdnotou a celý svět se smrskl na všechny ty šedivé asexuální lidi bez barev a tvarů, levné kopie zakoupené v Číně. A malá dětská duše to tehdy těžce nesla.
Toulala se v myšlenkách zpět ke svému pochroumanému dětství, vzpomínala si na šeď vysoké školy a nedostatečné platové ohodnocení v počátcích její práce. A pak to příjemné zpestření v podobě statného mladého právníka s tím nejnakažlivějším úsměvem na rtech. Stále ho milovala, patřila k tomu typu žen, co jdou za tím nejhorším typem a dokáží mu odpustit naprosto všechno, raději ztratí svou hrdost než životní jistoty, ale na druhou stranu k němu cítila něco, co většinou ten cit přebilo. Nedalo se to označit za strach, nemohla to nazývat nenávistí, spíše… hnusil se jí, nesnášela jeho slabosti a pití k nim rozhodně patřilo. Seberte mu někdo manželku a ani si neštěkne, seberte mu alkohol a uvidíte ten tanec.
Když se konečně ozvalo to spásné zaklapnutí dveří, tak bleskurychle vyskočila z rozehřáté postele, panenku si stále tlačíc mezi vnady, jako kdyby ji dokázala ochránit před celým světem. Během okamžiku se oblékla do něčeho více přitažlivého - černých těsných kalhot a topu, co dostala ještě před svatbou a trochu zmučeně zkonstatovala, že přibrala. Nebyla by to ženská, kdyby si podobné drobnosti nevšimla, takže ji to na pár sekund docela i sebralo. Ale nedalo se s tím co dělat, jako studentka chodila pravidelně pálit tuky a svůj temperament, jenže manželství jí ovázalo oprátku okolo krku a zůstala kynoucí doma. A ještě jak se snažila svému miláčkovi podstrojovat, asi tím si zadělala na těch pár přebytečných kil. Podívat se na ní ale neznalý pozorovatel, tak asi nic nezpozoruje.
Pročísla si záplavu rudých vlasů a zvýraznila trochu oči docela neobvyklé barvy, tedy… fajn, měla je zelené, ale to zrzky většinou mají, takže zase nijaká zvláštní anomálie z ní nebyla, ale při pokusech o nalezení něčeho půvabného na své maličkosti se jí to docela hodilo. Zhluboka si oddechla a několikrát ještě sebe samotnou ujistila, že to určitě zvládne. Chtěla se přeci jen projít po městě, nadýchat se čerstvého vzduchu a konečně poznat nějaké nové lidi, někoho, kdo na ní nebude koukat skrz prsty.
Do kabelky naházela takové ty věci normální ženské potřeby - kartáč na vlasy, diář, klíče, mobil a peněženku, plus k tomu přihodila svůj nový talisman pro štěstí, který tam sice v té umělé tašce vypadal dost nepatřičně, ale rozhodně by při vysypání obsahu kabelky nepůsobil tak trapně jako jiné věci. Znáte to, rozsype se vám taška a jako na potvoru z ní vypadne něco, co tam klidně mohlo zůstat… Stále se musela utěšovat vědomím, že tohle dělala přeci už milionkrát, nabrala tak nějaké zbytky sebevědomí, co by jí mohli pomoci, a nazula si boty na vysokém podpatku. To všechno pro ni zračilo cosi nového, ale nebrala to jako veliký krok ve svém životě, ale všechno lepší než nic, no ne?
Ruka se jí třásla, když ji pokládala na ocelovou kliku, jako kdyby ji ten ostrý kov pálil a ničil, zabíjel v ní něco, co chtěla udržet naživu, do očí jí vhrkly jakési slzy ponížení, když otevírala dřevěné dveře od obrovského domu, ale nakonec se odhodlala k tomu obrovskému skoku pro lidstvo… Dobrá, není potřeba to tak prožívat, vezmeme-li v potaz fakt, že pouze překročila práh své zlaté klícky a odebrala se na čerstvý vzduch. První nádech ji zaštípal v plicích, první pohledy do tváří bohatých sousedek vyvolaly neutuchající vlnu paniky, která se s každým dalším okamžikem stupňovala.
Trochu pateticky jí přišlo, že všichni soustředí svou pozornost jen a jen na ni, že se pro ně stala středobodem vesmíru, každý ji bude řešit… Znáte přeci takový ten pocit, když se vám stane něco hrozného a žijete v domnění, že to na vás lidé prostě poznají? Tak si připadala ona, jako malé dítě nachytané u maminky v pokoji, jak stříhá z těch květinových šatů jednu z ozdůbek, načapaná. Dlouho váhala, jestli raději nezamířit zpět do těch několika stěn a zachránit se tak, ale jediný pohled na třpytivý předmět v tašce jí dodal tak trochu odvahy. Jestli to neudělá teď, tak už nikdy.
Je zřejmé, že se na ní lidé doopravdy trochu otáčeli, ale nikdo z nich to nebral ve zlém, jejich všední a znuděné životy jim to nedovolily, spíše je zajímala ta nová dívenka, co se tu procházela s půvabem lesní víly a vzezřením natolik nepodobným těm zohaveným obličejům, že se to jinak nedalo. Muži k tomu měli samozřejmě i ty své pochybné důvody, co se většina žen snaží pochopit, ale málokteré se to doopravdy povede, zírali jako tele na nová vrata a kochali se novou rybičkou ve svém revíru. Málokdo z nich věděl, že valná většina z nich nemá šanci.
Shannon se cítila dost nepříjemně a neuměla si představit, jak někdy mohla vyhledávat lidský kontakt po svém boku, viděla najednou všechny ty žárlivé pohledy, perverzní výrazy a všechno se to na ní hroutilo jako domeček z karet, takhle si svůj první vysněný den nepředstavovala, ale všechno by se mělo učit v malých dávkách, tomuhle většina lidí říkala křest ohněm a zrovna moc se to nedoporučovalo. Alespoň už zjistila proč, inu vnoučatům to vykládat nemohla. Tak někde v polovině cesty, co vedla určitě do hrozně zajímavých míst, toho měla tak akorát dost, snášet všechny ty všetečné zvuky, když jste dosud zvyklí na absolutní klid?
Během okamžiku se rozhodla pro tu nejzbabělejší věc, co mohla udělat - rozeběhla se. Netušila, kam tak uhání, ale srdce jí někam vedlo, nebo jen jakýsi zakrnělý orientační smysl? Narážela do všemožných kusů lidí, ačkoliv se jich pár snažilo uhnout, tak stačil jediný pohled na její maličkost a jasně se zde projevila nepřipravenost lidí na cokoliv abnormálního. A když se zpětně vrátíme k tomu, že si o sobě myslela, že přibrala, tak toho si vůbec nikdo nevšiml a evidentně to vůbec nikoho z nich nezajímalo.
Uhánět na těch podpatcích bylo trochu o ústa, když se to tak vezme, ale nic z toho jí nebránilo se hnát jako neřízená střela - spousta starých dam za ní nadávala a ona měla takové nutkavé tušení, že by se měla otočit a omluvit se za své nevhodné chování, ale neudělala to. A jelikož svoji fyzičku moc netrénovala, tak se jí po pár neúnosných metrech podařilo natolik zadýchat, že musela vyhledat nějaké místo na odpočinek. Forma srabáckého útěku tedy nijak významně nezabrala - nejenže na sebe upoutala daleko více pozornosti, ale dokonce se stihla natolik splavit, že jí to dodávalo ještě divočejší vzhled než lišce skloněné nad kusy zvířecího masa.
Nemohla si pomoci a během několika okamžiků se nekontrolovatelně roztřásla, ať už to bylo zimou nebo přebytkem vjemů, tak se jí do očí nahrnuly třpytivé slzičky a kapaly na ruce, dopadaly na figurínu, kterou patrně trochu hystericky svírala v rukou. Několikrát se musela trhaně nadechnout, než se jí konečně podařilo alespoň částečně uklidnit a soustředit se na obrysy, co se leskly v pravém nefalšovaném slunci. Musela nad tou krásou trochu přimhouřit zraky, ale brzy ji to okukování přestalo bavit. Doufala v nějaký zázrak, doufala v něco kouzelně magicky tajemného…
Koutkem oka si všimla jakéhosi černého předmětu, co se válel pod rozšířeným kmenem stromu, který připomínal takové ty strašidelné momentky z béčkových hororů, ale ji nijak moc nevyděsil, vypadal tak šíleně mocně, tak neskutečně majestátně, že div před ním nepoklekla… Naštěstí ji to nutkání velmi brzy přešlo a konečně se mohla přesunout k onomu blyštivému čemusi, co se tam bez ladu a skladu válelo. Přišla si trochu hloupě, nepatrně jako bezdomovec, ale když jí pod prsty konečně povolila zatuhlá hlína a ona vytáhla tu přenádhernou věc, tak nelitovala. Hlavou se jí sice prohnala myšlenka, že by s tím měla jít na policii a ohlásit ztrátu ceněného předmětu, ale někde uvnitř duše cítila, že tak je to správně, že obě dvě sošky nějak souvisí s vývojem událostí…
Tahle se od té předchozí diametrálně lišila, s věrnou přesností realistických děl zobrazovala vzpínajícího se okřídleného koně, a i když za materiál bylo využito sklo, tak se se v něm snoubilo cosi neuvěřitelně temného, lepkavého a horkého, když se do něj zadívala pozorněji, tak spatřila záblesky ohnivě rudé, záludného obsidiánu, sopečného skla. A tohle minutkové vyvedení smysl z míry, tento jediný krok vedle znamenal radikální posun.
Cosi se k ní začalo natahovat, tajuplné stíny stromů se vlnily, kroutily a deformovaly pod jejím pohledem, všechno to jaksi přitahovala. Zmocnila se jí hrůza, ale pocit bezpečí - panenka - se vzdalovala, zářila čím dál tím jasněji a jasněji, zraky z té nádhery přecházely, zastínila dokonce i samotné slunce svou krásou. V tom malém parčíku se totiž stalo něco tak očekávaného, něco tak vyprošeného… Zasnoubily se stíny se sluncem, zasnoubila se bolest s láskou a hlavně… zasnoubil se původ s životem. A Eressië znovu viděla.

Ze světla ohně královna vzejde,
z pekla samotného král přijde,
válka s mírem bude se snoubit,
do člověčiny rány bude hloubit,
začne smyslný vílí tanec smrti,
a sestra svoji sestru v sobě drtí,
po boji mezi dvěma různýma očima,
začne jaro, léto, skončí děsivá zima,
přesvědčí vás všechny o své pravdě,
dostane se jí láska na krvavé svatbě,
zavládne ticho, ustanou spory,
ovládne její síla tři vílí dvory,
avšak zůstává zásadní otázka,
blondýnka nebo rusovláska?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 1. října 2013 v 17:45 | Reagovat

Děláš si ze mě srandu??? O_O  O_O  :-D  :-D  :-D  :-D

2 Xanya Xanya | Web | 1. října 2013 v 18:57 | Reagovat

Dlouhá krásná kapitola :-) Těším se na další(koukej si pohnout) :-D :-D

3 Milča Milča | Web | 2. října 2013 v 18:44 | Reagovat

Páni, to čekání za to stálo! :D
Je to Bomba!

4 Sillia Sillia | Web | 2. října 2013 v 18:44 | Reagovat

Krásné, procítěné, těším se na další kapitolu.

5 Charbon Charbon | E-mail | Web | 2. října 2013 v 19:14 | Reagovat

Opravdu krásná povídka, jedna z mých nejoblíbenějších a ta básnička(dá-li se tomu tak říkat)! Líbí se mi poslední verš, vlastně celá ta báseň :) Obdivuju tvůj styl psaní a ten příběh :)

6 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 11. října 2013 v 19:27 | Reagovat

Dobrá kapča :D Mám už hotový banner pro tebe, tak jestli bys mi mohla dát mail, abych ti ho mohla poslat :)

7 Ami Ami | E-mail | Web | 12. října 2013 v 11:11 | Reagovat

Nádherná kapitola :-)
Máš talent, krásně v příběku popisuješ pocity, prostředí...Prostě úžasná kapitola :-) Určitě se sem ještě vrátím :-)

8 Ellnesa Ellnesa | Web | 18. října 2013 v 11:25 | Reagovat

Je to tak nádherné... V té kapitole je všechno! Honem další kapitolu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama