Tak jsem slyšela, že nám nefungoval blog... A také jsem slyšela, že na jiné doméně se lépe pracuje. Takže prosím, Kaisu už tu nehledejte, zkuste spíše odkaz dole. Nebo pokud máte náladu, tak blog tak trochu o ničem ještě níže. Protože tady už to fungovat nejspíše nebude... Ne nejspíše, určitě nebude.

http://kaisa-fireflie.blogspot.cz/

http://lempi-lumi.blog.cz/

Plánuji - září

18. září 2013 v 19:41 | Kaisa |  Spoilery
Přišla škola, období učení, zmatků, písemek... Však to všichni známe. Jenže tyto povinnosti se nevyhnou ani autorům povídek, kteří musí nějak skloubit všechny své sny a plány s tím, co si pro ně připravily osnovy. Já jdu momentálně do prváku, takže to bude teprve ještě sranda, ale mohu vám přinést alespoň malou ukázku toho, na co se v měsíci září můžete těšit... Nebo čeho se obávat.

Většina z vás si řekne, že já jsem vlastně ani nestihla to, co jsem chtěla na srpen, ale moji drazí, velmi se obávám, že se mýlíte. Všechno se pomalinku dalo do pohybu, ale na druhou stranu nemůžu říci, že bych to zdánlivě dokončila, každopádně vám dám ochutnávku i toho, co jsem naslibovala, abych nebyla jen za tu špatnou. Rozhodně bych chtěla začít zase o něco více psát, poslední dobou jsem na to z dost vysoka kašlala a mám tak nějak pocit, že neustále mrznu na jednom a tom samém místě, což rozhodně člověka moc nepotěší. A do toho ještě ty pokusy o psaní deseti prsty - je to masakr moji drazí, nic více a nic méně.
Tak fajn, abych jenom nepovídala, tak vám tak stručně shrnu to, co bych si přála a nepřála stihnout, co by mělo a nemělo být hotové... Však to znáte. Minule vás nadchnula myšlenka recenzí, což mě nijak zvláště nepřekvapilo, ale na druhou stranu mi to pořádně zavařilo, jelikož oni blog nemá neomezenou kapacitu a vlastně je hrozný problém to všechno někam narvat, zbytečně by se tu tloukly povídky s recenzemi, vlogy a soutěžemi, co bych měla v plánu udělat, však to znáte. Proto jsem se rozhodla o mnohem méně bolestné řešení, tudíž jsem si založila nový blog a s ním i druhý pracovní mailík. (Maily jsou ale úplně obráceně, takže na mail ff-kaisa je registrován tento blog... Tak to dopadá, když je někdo hrozně šikovný.) A kde tedy ty recenze v budoucnu najdete? (Není reálná možnost, že bych stihla všechno, co jsem chtěla na tom blogu udělat za měsíc, jsem moc pomalá.)


Omlouvám se, ale oficiální ikonka se mi zatím nepovedla vytvořit, proto pokládám za lepší hodit sem jen odkaz ve stylu mého milovaného sesterského blogu, stejně... Grafik ze mě nebude. ;)
Ale pokročíme k povídkám, myslím, že to bude mnohem lepší než tady dlouho přemýšlet nad existencí komára a podobně. Nepohnula jsem skoro s ničím, mám u sebe v počítači rozepsané kapitoly, ale to vůbec nic neznamená a ještě mi to všechno hrozně dlouho trvá. Nedoknutelní budou ve chvíli, kdy dopíšu Eraxonta, což bych chtěla stihnout tak do týdne. Černobílá je hrozně na dlouho, proto si nedovolím tvrdit, že po ní něco napíšu, nevím kdy ji dokončím. To samé platí o Na každý pád. Mohla bych se pokusit napsat každý týden alespoň jednu kapitolu, ale nic neslibuji, však mě znáte...


Možná, že kdybych byla nyní člověk, tak pod náporem těch emocí padnu, nebo by mi svojí silou rozdrtil kosti, ale nyní jsem měla odolnější tělo, co se rozhodlo si každý dotyk vychutnat na maximum… Ruce už si konečně zřejmě našli místo, které jim (respektive jejich majiteli) vyhovovalo a přitlačily si mě ještě blíž ke Kallemu. Otřela jsem se zřejmě i o něco, co způsobilo rozvibrování hrudníku a následný tichý vzdech, ale oproti tomu, co on dělal mě, to bylo takřka nic, tedy alespoň myslím. Mezi námi nebyla ani škvírka a místo na kyslík již také dávno vzalo za své, ale nepotřebovala jsem dýchat a nechtěla jsem - zničila bych tu dokonalou chvíli, kdy zase patřím jen jemu a on je můj majitel, může si se mnou dělat co chce.
"Chci tě," zamumlal mi vzrušeně do ucha, když se z úst přesunul na ucho, po kterém něžně přejel rty a pak se znovu vrátil směrem k obličeji, možná trochu níže - na krk. Jazýček si hledal cestičky po odhaleném krku a mě tím naprosto rušil veškeré zábrany, co jsem si stavěla proti příchodu této situace. Bylo to vymyšlené jinak, ozvalo se mi tupě v hlavě, a ona myšlenka se jevila jako přístav ve tmě - měla mi ukázat, jakou nehoráznou blbost jsem udělala, ale já jsem byla loď sebevrah. Prostě jsem se k ní nedokázala obrátit, tělo mě selhalo ve chvíli, kdy jsem kývla hlavou a znovu vyhledala jeho rty. Z tohohle nádherného snu jsem se nechtěla probudit, na to byl až moc sladký, moc dokonalý. Ani nevím, jak jsem se ocitla v poloze, kde mé nohy byli obmotány okolo toho svalnatého těla a to si mě někam neslo… Bylo mi jedno kam a nezajímal mě fakt, jak moc mě to bude mrzet ve chvíli, kdy se stane to, po čem jsem vždy toužila - chtěla jsem ho hned a tady.

Někam mě nesl, ale můj orientační smysl aktuálně vyhledával něco naprosto jiného a skoro fascinovaně se otíral o bouli v kalhotách Kalleho, který při každém mém pohybu tlumeně zasténal do krku a rukou pevněji stiskl moje pozadí, za které mě držel. Prudce jsem vydechla a natlačila se na něj ještě blíže a nechala se unášet kamsi dál a pryč…


Nevnímej upírů mámení,
naslouchej volání krve,
z původu tvoje síle pramení,
jsi mládě teprve...

Povím vám pravdu starší než samotný Ježíš. Povím vám něco, co pramení z lidských povah, co ukazuje na naši nesmírnou slabost ve chvílích, kdy potřebujeme být silní. Povím vám, jak uvědomění bolí, jak rány zasazené osudem kosí. Možná pocítíte strach, bolest, běznaděj, ale pamatujte si, že nikdo z vás není účastníkem děje, že tohle všechno už se někdy někomu stalo. A já vás mohu ujistit jen o několika málo věcech. Ti lidé jsou tu dodnes, stále bojují s tím, co jsou, stále se snaží postavit na svoje nohy, ale šrámy z toho všeho zůstaly, nemůžete je však vinit z nedostatku vůle se vyhrabat. Na jejich bedrech stála existence celého lidstva, nosili v sobě válku, znamenali pro okolí smrt, ale přesto nás všechny spasili. Zapomíná se na ten příběh a to nesmíme dopustit, lidé jsou tak... Zaslepení, touží po uznání, obdivu, lásce, přátelství a penězích, jenže to jsou jenom jejich hodnoty. A než se dozvíte, jak to tedy doopravdy bylo, tak si zodpovězte v hlavě dvě otázky. Čím si vykoupit smrt? A jaký je smysl moci?


Dívenka si před ním přišla najednou tak malá, jak na ní upíral ty svoje žhnoucí zelené oči, tak měla pocit, že se tam jednoduše rozpustí, cítila ho každým pórem svého těla, ale odmítla se podat bezhlavé vášni, když se v jeho obličeji zračil pustý nezájem. Několikrát se musela trhaně nadechnout, aby zaplašila ty nejhorší myšlenky a mohla čelit jeho upřímnému pohledu. Dlouho bojovala o jeho přízeň a ve chvíli, kdy se konečně mohl stát jejím princem do konce života, tak by se to mohlo zkazit. Nenáviděla ten pocit, že on patří mezi bytosti s city, které jsou tak příšerně nestálé… Ale nedalo se s tím nic dělat, musela mu důvěřovat.

Náhle se ale ozvat trhaný zvuk připomínající lidské vřeštění, kdy odtrháváte své oběti kousky masa, tak pronikavě se zabodl do zvukovodů, že nakonec oba dva milenci byli nuceni přerušit to bezcílné zírání a rychle se přemístit k nebohému chudáčkovi. Jenže než to kdokoliv stihl doběhnout, tak rázem všechno utichlo, ale ne tím laskavým omamným čímsi, ale naprosto hluchou podstatou smrti. Ve vzduchu se hromadil pach seškvařeného masa a mísil se se sladkou vůní prvních jarních květin. A ona celá scenérie? Hnědovlasé děvče se zatvrzelým výrazem jen zíralo před sebe, blondýn několikrát zakopl, jak se od něj pokoušel dostat, ale pozornost mu pranic nevěnovala. A jakmile spatřila Nebelvírského primuse? Rozeběhla se kamsi do útrob hradu.


Ráno… Kolikrát si říkám, proč vlastně lidé vstávají a nechávají se vtáhnout do víru nového dne, co je vede k tomu si znovu a opětovně nechat ubližovat. Na ulici, v reálném světě přeci není světlého místa, bodu, který by dokázal spasit zbloudilé duše bez následků. Možná proto se někteří uchylují ke knihám, filmům či do vlastních snů, aby se ubránili před silou neskutečně temné a pochmurné existence. Já jsem k těm lidem nepatřila, nedokázala jsem samovolně vstát z postele, nemohla jsem udělat cokoliv z vlastní vůle. Odkázala jsem se na pomoc druhých a o to více bolelo procitnutí.
Sluneční paprsky skrz okno bodaly do očí a dávaly mi na vědomí, že je nejvyšší čas připravovat se na obrovský krok v mém životě, ale probůh, jak moc jsem já nechtěla! Jenže náhle se z královny stal pěšák, ubohá loutka v rukou ostatních hráčů, kteří mohli udělat cokoliv bez ohledu na moje pocity, na moje touhy… Do očí mi vhrkly slzy a začaly smáčet nepohlednou tvář, padaly do vlasů a kapaly na čisté povlečení. Najednou všechno v místnosti až nesnesitelně moc připomínalo nemocnici, všude uklizeno a nesnesitelné ticho… a jedna chromá dívka.

Matka přišla relativně včas, tvář jí zdobil sladký úsměv, ale pochmurný výraz jí nikdo z obličeje nevymámil, nikomu se nepodařilo ji natolik rozveselit. Neměla k tomu ale jediný důvod, protože její jediné dítě je… Co vlastně teď jsem? Lidský odpad? Zbytek? Chudinka? Mrzák? Ano, to je to správné slovo, musím si to přiznat, už nikdy nebudu stejně normální jako moji vrstevníci, každý se bude koukat skrz prsty, chichotat se a ukazovat si… Nenávidím to, nenávidím svůj zničený život, nenávidím sebe samotnou. A nejvíce ze všeho ty, kteří mi utkvěli v posledních vzpomínkách před osudným okamžikem. Sice za to nemohli, ale i tak… Strach se mě zmocnil pokaždé, když se místností ozval jejich smích, jejich hlas, nebo když jsem kohokoliv z nich spatřila. Pak se svět zatočil, pevné body zmizely a zůstalo jen jedno. Zůstala panika.
"Niko, zlatíčko moje milované, vstáváme! Jakpak si se vyspala?" začala hned zvesela žena, ale já jsem na to neměla. Smát se, když mi krvácelo srdce, nešlo. Kolikrát jsem si říkala, jak moc jsem silná a statečná, že překonám každou nástrahu života, ale teď… Byla jsem nic. Nic plné strachu, bolesti a nenávisti. Jenže komu jsem ji měla adresovat? Mohla jsem jen sama sobě, nikdo jiný nemohl za to, co se stalo, ale proč tedy žiju? Proč?

"No nevadí, udělala jsem ti snídani, ale ze všeho nejdřív se oblečeš, učešeš… Však ty to znáš. Co bys řekla na tyhle červené šaty? Nebo ty žluté?" mlela a mlela… Nepřála jsem si nosit šaty, nemohla jsem přece vypadat dobře, když jsem to, co jsem. Vrtěla jsem hlavou, protestovala, ale stejně nakonec skončila oblečená tak, jak bych nešla ani jako normální člověk. Ke koním se přeci šaty nenosí, že ano. Jenže já už nikdy jezdit nebudu a konečně splním veškeré požadavky mé drahé matky, aby se z mé maličkosti stala nádherná a okouzlující princezna. Nikdy jsem si nepřišla nijak moc pěkná, ale měla jsem ve svém životě všechno, co žlázy s vnitřní sekrecí potřebovali, co hormony nutily lovit a kvůli čemu se srdce několikrát málem zastavilo… A co z toho mi zbylo?

Nechtěla jsem plakat, opravdu ne, ale příval slz se nedal zastavit pouhou silnou vůlí, jelikož vnitřní bojovnice, která ve mně kdysi dřímala, se zlomila, spadla a nehodlala vstát. A zůstal jen otrok černých myšlenek, nepotřebné nic, co neustále plakalo. Ale proč se snažit? Neměla jsem motivaci, důvod se o něco pokoušet, když už vlastně nikdy plnohodnotný život žít nebudu, rezignovala jsem. Kapitulovala a odmítala se postavit na své vlastní nohy - stejně mě neudrží.

Tak co na to říkáte tentokráte? Trochu mi ten článek trval, ale musím se vám omluvit. Nejsem grafik a sehnat všechno to, co jsem netvořila já bylo asi to nejjednodušší. Napsat ukázky, udělat obrázky co ladí, nastavit nový blog a do toho nám všem začala škola. Tak co se vám líbí nejvíce? Kterou povídku si přečtete, až se Kaisa někdy dokope k napsání? Nebojte se, na ty jiné jsem samozřejmě nezapomněla, ale kdyby každý můj nápad měl mít ukázku a obrázek, tak nedělám ve výsledku vůbec nic jiného? A co škola? Podělte se se mnou o své dojmy! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 18. září 2013 v 20:05 | Reagovat

Všechny ukázky jsou moc hezké :-)

2 Charbon Charbon | E-mail | Web | 19. září 2013 v 17:57 | Reagovat

Ukázky jsou pěkné, ale nejvíc se mi asi líbí na Smysl moci. Vypadá to hrozně zajímavě :) Škola? V tomhle počasí se mi chce spát, ale některé hodiny se dají přežít... Nejvíc úkolů máme asi v angličtině, ale tu máme jen 3x za týden, takže to ani tak nevadí :) Jo a jsem hrozně ráda, že už tu jsi, protože jsem si furt prohlížela blogy AFFS a ten tvůj byla takový opuštěný, ale jak tak vidím, asi se to tu rozjede :)

3 Sillia Sillia | Web | 19. září 2013 v 18:04 | Reagovat

Já si rozhodně přečtu Na každý pád a Smysl moci. Ale určitě i něco dalšího, možná i všechno, nevím, záleží na co budu mít náladu, každopádně nabídka je opravdu skvělá.

4 Eliza Eliza | Web | 21. září 2013 v 13:11 | Reagovat

Obdivuju tě, že to všechno dokáže naplánovat a dle tvého i plnit. Já todle neumím xD
Z povídek si rozhodně míním přečíst Smysl moci, u které si mi fakt děsně líbí obrázek a Na každý pád, jež mě tak nějak zaujala.
Těším se ;)

5 Charbon Charbon | E-mail | Web | 16. října 2013 v 20:13 | Reagovat

Byla jsi mnou nominována na Liebster blog award :) Více info najdeš u mě na blogu. Píšu ti to sem, protože mi to přišlo takové blbé psát to k básničce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama